Z horské roubené chaloupky Honza, Pepa a Martin šli bouřkou provoněným podvečerem k blízkému hotelu, kde již týden pravidelně snídali a večeřeli. Každé ráno pohodlně usazeni v Honzovo mercedesu vyjížděli k blízkým skalám a až do pozdního odpoledne zdolávali jednu pískovcovou věž za druhou. Občas se skalami nesl popěvek písně:

Horolezci, horolezkyně, horolezčata

nelezte na skálu co je hodně špičatá

spadnete do písku a svou rodnou vísku

nespatříte více žumsajdá…

Martin v obtížných partiích takto zaháněl strach. Někdy ale nestačil ani zazpívat a ozvalo se krátké: „Pepku dober, já asi pudu“.

Večer se zápalem diskutovali o napínavých zážitcích prožitého dne. Martin, když čas pokročil, naplnil útulné prostředí hotelové vinárny medovým hlasem a akordy kytary lákaly. V krátkém čase nebyla volná židle. Vedle Martina již od prvního dne pobytu seděla pohledná Zuzanka a upínala na něj své šmolkově modré oči. Ne nadarmo byl kamarády žertem nazýván Casanova. Hned v podvečer prvního dne potvrdil, že si svou přezdívku zaslouží.

 „Chlapci omluvte mě, za chvilku jsem za vámi“, a rázným krokem se vydal za dívenkou, která nás při cestě k hotelu míjela. Za pět minut lehce zadýchán byl zpět.

 „Kluci já to děvče pozval na večer do vinárny, doufám, že vám to nebude vadit“, na odpověď ale nečekal. Honza vrtěl nevěřícně hlavou a jen tak pro sebe povídá: „Jak ty to chlape děláš, to bych rád věděl“.

Náš Casanova jej přátelsky objal a vycenil bílé zuby, na něž byl pyšný, a ochotně  vysvětloval: „Jednoduše Honzíku, já ty ženský slušně požádám o rande. Je to totiž nejlepší způsob, jak se jim dostat nejrychleji pod sukni. Když některá odmítne, blesk do mne proto neuhodí, ale musíš mluvit, a ne na ně koukat jako tele na nový vrata, nakukovat jim za výstřih a čekat na zázrak“.

Do roubené chaloupky se již Martin s kamarády nevrátil, ale při snídani byl neobvykle zamlklý.

„ Jak  na tebe koukám, tak Zuzanka držela mezi koleny acylpyrin až do rána“. Rýpl si Pepa. Martinovo pozdvižené obočí na vteřinku zahrálo překvapivý výraz: „Ale kde že chlapci, děvče je bohužel teprve na začátku studia tohoto milostného oboru, takže jsem byl oproti očekávání trochu ošizen. Dokonce se mne snažila přesvědčit, že kromě misionářského stylu je vše ostatní hříšné, nechutné a perverzní.  Až odjedu, tak se určitě poběží vyzpovídat. Opravdu by mě zajímalo, zda to farářovi bude vyprávět do nejpodrobnějšího detailu“.

Martin svým pravidelným vystoupení ve vinárně přilákal i personál restaurace. Číšník Rudolf,  který nás obsluhoval, byl písněmi tak rozjařen, že naši skupinu pravidelně obdaroval lahví vína a většinou si i přisedl. Dokonce některé písně pěli s Martinem krásným dvojhlasem.

Po týdnu lezení ve skalách, příjemně unavení, opálení, s odřenými klouby a modřinami, se přátelé domluvili, že závěr společné dovolené se musí řádně oslavit. Po vydatné večeři se to u stolu, kde seděli, doslova vařilo. Přišel téměř veškerý personál. Pepa porušil zásadu nepít tvrdý alkohol a se servírkou Marii u baru do sebe šoupl dvě štamprdlata a začal se všem chlubit svými škrábanci z lezení, dokonce ukázal Marii i modřinu na zadnici.

Číšník Rudolf se rozhodl utratit vše, co za týden vydělal. Přinesl obrovskou číši a do ní nalil celou láhev gruzínského koňaku. 

„Přátelé. to je na rozlučku“, zlehka se napil a postavil číši doprostřed stolu. Honza obrátil oči v sloup a prohlásil, že tohle nemůže skončit dobře. Měl pravdu. Martin naturálie za svůj pěvecký výkon od hostů odmítal jen sporadicky a byl již hezky rozparáděný. Nyní povstal, vyzdvihl číši s koňakem nad hlavu, a pronesl opilecký přípitek: „Tys lékem mým, svaly moje sílíš a často se mnou příkopy vymetáš, proto zhyň ty bídný zlosyne,“ a dlouhými doušky se napil.