 Koukám z okna. Obloha bez mráčku, jasno, slunečno. Vidím hrad Střekov. Dominanta čnící na skále nad řekou Labem. Hrad Střekov je Ústečanů srdeční záležitost. Pyšní se tím, že je nejlépe dochovanou zříceninou v Čechách, jak svou historií, tak i pověstmi. V době mého působení v novinách, při studování regionální žurnalistiky 19. a 20.století, mi do oka padl článek o legendách a pověstech hradu Střekova. Článek měl čtenáře upoutat názvem “Pokloň se, uzříš-li…“ Ústecké noviny z roku 1896 mi daly inspiraci k následujícímu příběhu. Nevím, jaké povědomí máte o Ústecku, ale o hradu Střekov jisté povědomí máte. Hrad Střekov ční na černém skalisku vysoko nad řekou Labem. Zřícenina hradu stále láká poutníky pro svou jedinečnost. Tajuplnost se snoubí s romantikou a nezapomenutelným výhledem na „Bránu Čech“. Svého času uchvátila zřícenina i velkého romantika a hudebního skladatele Richarda Wagnera. Mne uchvátila pověst o sličné panně... 
Za časů na které není pamětníka, hradní pán střežil na svém hradě pannu sličnou, dceru milovanou. Panna sličná, milá, plavovlasá, lásku svou, srdíčko své, potají, aby otec nevěděl, darovala prostému šlechetnému podkonímu. Hradní pán byl pán hrdý, prý i neurvalý. Při pitce jedné svou sličnou dceru přislíbil rytíři loupeživému, Kubovi ze Střekova. Hradní pán chystal zásnoubení, o tajné lásce své dcery k podkonímu potuchy nemaje. Zapíjel trachtaci s Kubou vínem červeným. Vyslechla pak panna nebohá svůj osud a prosila otce za svého podkoního. Vínem rozjařený hradní pán, otec panny plavovlasé, rozlítil se velice převelice a nebohého mládence za trest, že k panně vzhlédl, uvrhnout v hladomornu nechal. Doslechla se panna osud milce svého a šat na hrudi své roztrhla, v zoufalství srdceryvně vykřikla a na hradby vylezla. Pak, nezradíc lásku svou,z hradeb dolů do hlubiny černé se vrhla. Vypráví se dodnes, že tělo děvy se nikdá nenašlo. Skřítkové tělo mrtvé dcery pána hradního v hlubinách skály prý ukrývají. Od té doby se skála žlutými kvítky pokryje, kvítky tařice skalní,všude tam, kde zachytil se plavý vlas dívky,která skokem život svůj mladý ukončila. Pověst o sličné děvě nekončí. Zastihne-li poutníka na hradě počasí psí,v mele té zaslechne srdcervoucí nářek bledé útlé dívčí postavy, marně se snažící zdolat hradní skalisko, aby spočinouti mohla v náručí k smrti utýraného milce svého, jenž v hladomorně skonal. Nářek sličné mrtvé děvy nepřehluší ani hromy zuřící bouře. Tak silná je její bolest!Od té doby je hrad zván strašidelným. Jinak - jediným, historicky podloženým strašidlem, bloudícím po tamějších hradbách, byla postava hudebního skladatele Richarda Wagnera, oděna do bílého prostěradla :-))).
Přicházím k hradu, vzhlédnu a vidím - kvete tařice. Neváhám, skloním šiji a klaním se té velké lásce, která na hradě Střekovu vykvetla jak žlutá kvítka - kvítka tařice skalní. -doktor-
|
