 Chalupa, veranda, slunce, pohoda. Veranda, křeslo a na něm já. Sedím a pozoruji barometr. Ukazuje „schön“. Bude hezky. Barometr je dědictví po našich. Svatební dar. Brát se museli. Čekali dítě. Dívám se na jejich svatební foto máma - Mona Lisa, táta.. jo, táta byl voják. A náramně jim to slušelo. Na fotu je datum květen 1921. Protáhnu se. A koukám, lekly se - srny na horní louce. V úprku ukazují zrcátka. Usměji se. Květen, horní louka opět rozkvetla. Je plná žlutých sluníček. V ruce vyhaslou dýmku, tabák a sirky na krbové římse v chalupě. Nevstááváámm! Myšlenky a vzpomínky se honí hlavou. Bzučí a poletují jako vyplašená moucha. Zase ta otázka, otázka,jak to bylo. Vzpomínky zabloudí o tři roky zpět. Na kalendáři svítil únor, mrzlo. Únor je měsícem mého narození. Chystají oslavu uličníci. Jo, kulatiny. Neměl jsem se kluk těšit, těšit dopředu. Oslava, neoslava rychlá rovnou do špitálu. Probral jsem se až na pokoji. Koukám, rozhlížím se, a to už soused vedle na lůžku se culí: „Máš kliku, byl kolem tebe šrumec“. Sestra, měnící mi kapačku, přikyvuje: „Chvilkama jste nám odcházel,“ a palcem ukazuje vzhůru. Pohlédnu na ni: “NEBE?“ Ona přikývne a naznačuje, že nejhorší je snad už pryč. Nevím, kolik je hodin. Je ráno? Je večer? Asi ráno, vizita, vchází doktor. Povídá, že jsem chytil velmi záludnou nákazu, prý “růži“. Lze přijít o nohu či život. Potěšil, jo fakt, potěšil… Vykládá něco sestře. Nerozumím jim. Přistoupí k mé posteli, stiskne rameno (asi mé). Slyším jeho hlas :“Drž se, bojujem o nohu i život.“ Chytnu se pelesti, až mi zbělají klouby na rukou. Zahrozí prstem: “Držet, ale ne postele, ale života!“ Pleskne mne lehce po paži a odchází. Pak to šlo jako na klouzačce. Za tři neděle jsem byl ok. Už překážím doma, ale ta otázka, ta otázka mi stále zní v kebuli! Od sestry vím, že má duše se nějaký čas toulala mimo tělo. Co jsem viděl, co jsem prožil v tuto chvíli? Stojím na břehu řeky, u přívozu. Řeka tone v oparu... snad v mlze. Prám pomalu odplouvá, v něm mamka …. taťka, oba sedí, mávají na mne a usmívají se. Neotvírají ústa, ale jasně slyším volání – pojď, přisedni… Jdu za lákavým hlasem. Vstupuji do řeky. Je studená, ledová. Ztuhnu, nemohu dál. Prám klouže po vodě, mizí v oparu řeky. Naši se stále jen usmívají, ani nemávají. Stojím. Jsem sám. U srdce teskno, ale – Za dva dny mne probouzejí, probudili mne k životu. Při vizitě doktor chválí: “Držel ses, držel houževnatě života. Kamaráde, je vybojováno. Konec dobrý, vše dobré.“ Ale ta otázka… Nebyl vidět tunel ani zářivé světlo, stál jsem jen na břehu řeky. Naznačilo mi to cestu v Eden? Či v říši Hádovu? Byla to řeka Styx? Nebyl to pouze živý sen? Ale - zdají se v komatu sny? -doktor-
|
