|
 První, co ráno udělám, než se úplně probudím, tak pustím rádio ČR2, poslechnu si zprávy a jaké bude počasí a pak teprve vstanu. Mám ráda neděle, to asi každý, ale já ne proto, že nemusím do práce, ale proto, že v neděli ráno je vysílání zadáno pro „nedělňáky“. Mám tam svoje oblíbence a jenom jednoho, kterého vůbec nemusím pro jeho přehnaně nadnesený projev, tehdy rádio vypínám.
Poslední neděli byl u mikrofonu Ondřej Kepka, to není můj favorit, ale i jeho si ráda poslechnu. Ranní vysílání bylo v duchu, jak také jinak, hereckém. Jako hosta měl Milana Šimáčka, herce a publicistu. Pro mne jméno naprosto neznámé, i když jsem nakonec zjistila, že persona je to nepřehlédnutelná, 2m výšky, metrák váhy a že ho vlastně znám z Tankového praporu. A Ondřej Kepka o něm vyprávěl, jak někde vysílal Šimáčkův fejeton a u posluchačů jaký mělo veliký ohlas povídání tohoto obra s duší dítěte. A pak ten fejeton reprodukoval a i mně se to moc líbilo, stejně tak, jako jiným posluchačům, kteří si psali o opakování. Fejeton jsem nikde nenašla, tak to zkusím převyprávět po svém: Malý Milan byl sám doma a v zápalu hry, kdy bušil kladivkem do hřebíku, kladivo sjelo a on se pořádně bacil do prstu. Strašně to bolelo a on se zraněným prstem běhal po bytě, ve snaze najít někoho, kdo by ho utěšil. Nikde nikdo a v tom jeho zrak padl na telefon. U telefonu byla nějaká čísla a tak jedno vytočil a ozvalo se: „Informační služba, dobrý den!“ „Bouchl jsem se do prstu a strašně to bolí.“ „Teče ti krev?“ „Ne.“ „Tak si prst dej pod tekoucí studenou vodu a ono to přestane! A zase zavolej!“ Tím prvním telefonátem vzniklo trochu neobvyklé přátelství malého kluka s paní z informační služby. A malý Milan opravdu volal, často, ptal se na zeměpis, také, jak se vlastně píše „x“ a paní z informační služby ho utěšila, když mu zemřela andulka. Řekla mu, že i jinde ptáci zpívaj´, andulku ať dá do krabičky a udělá ji hrobeček na zahradě. Milan věděl, že ta paní je tam pro něho, stačí vytočit známé číslo. Pak vyrostl, telefonáty ustaly a nakonec se z rodného města odstěhoval. Určité pouto ale zůstalo, mockrát si vzpomněl na paní z informační služby, jak by mu asi zrovna teď poradila. Už jako dospělý navštívil svého bratrance v rodném městě a napadlo ho vytočit číslo informační služby a ozval se známý hlas: „Informační služba, dobrý den!“ „Prosím vás, jak se píše iks?“ „Prstíček se už zahojil?“ A Milan té paní vyprávěl, co pro něj v dětství znamenala a jak často na ní v dospělosti myslel. „Vy nevíte, co jste znamenal pro mne, sama žádné děti nemám a vždycky jsem čekala na vaše další zavolání. Zavolejte zase někdy, ptejte se po Kateřině!“ Uplynul nějaký čas a Milan opět navštívil bratrance a hned točí známé číslo, ale ozve se neznámý hlas: „Informační služba, dobrý den!“ „Prosím vás, je tam paní Kateřina?“ „Paní Kateřina tu není, vy jste její přítel?“ „Ne, vlastně ano, jsem její kamarád.“ „Nejmenujete se Milan?“ „Ano, jmenuji.“ „Paní Kateřina před čtrnácti dny po dlouhé nemoci zemřela, ale nechala tu pro vás vzkaz, kdybyste náhodou zavolal, počkejte, já vám ho přečtu: I jinde ptáci zpívaj´!“ Tuhle krásnou a něžnou vzpomínku pro vás zaznamenala DEERES
|
