Velikonoční pondělí. Už pár týdnů před Velikonocemi tříletá Viki v obchoďáku koupila pomlázku, aniž by ještě tušila, co s ní. Nakonec jsme se domluvili s pár rodiči a šli si vzájemně koledovat. Jen taková zajímavost: když pečlivě obarvíte vajíčka a pak na ně chcete přilepit okrasnou igelitovou sukýnku, která se přidělává ponořením na 3 vteřiny do vařící vody, všechny barva z nich zase sleze. Takže jsme prvně v životě měli úplně bílá vejce hrající všemi barvami. Zejména bílou.

"A hele, koledník! Ale já žádná vajíčka nemám."
Čepička i vršek pomlázky stál a mlčel jako zařízlá pipka. Celá fronta se potutelně usmívala.

"Ty budeš holčička, viď? No jestli chceš dostat nějakou výslužku, musíš si jí zasloužit, tak řekni koledu."

Byl jsem zvědav. Od včerejška jsme bezvýsledně cvičili Hody hody doprovody, ale Viki to nezopakovala ani jednou. Mrkl jsem na manželku, která preventivně zbledla. Nevím proč, věděl jsem, že nic divného pochytit nemohla, protože já na pomlázkách nikdy nebyl, takže ani žádné Velikonoční koledy neznám. Ale chápal jsem, že po zkušenostech, kdy Viki začala přede všemi zpívat: "Téčé mi mózék z lébkýýý, ó jak je sedivý, ó jak je hebký..." nebo "Houpy, houpy, kočka snědla kloupy, kocoul ten tam nébyl, plotoze je débil..." může mít abstraktní obavy.

Ale Viki mlčela. Začali jí povzbuzovat i lidé z fronty. Mělo to jen za výsledek, že se Viki úplně zabořila do vystavených časopisů a snažila se schovat.

"Hody, hody, doprovody..." napovídala jí jedna paní.

A Viki tam jak zaseknutá sekera do ztrouchnivělého pařezu. Pak se najednou ozvala a všechno ztichlo:

"Já tem malý kolednícek..." hučela si pro sebe. Bylo mi to povědomé, ale nemohl jsem si vzpomenout. Ovšem Viki ano: "...koledovat neumim, tak mi honem něco dejte, ať tu dlouho nesmldim."
Teď jsem zbledl já. Manželka na mne vrhla pohled rozzuřené olihně. "Co? Já jí to na Velikonoce neučil!" ohradil jsem se. A byla to pravda.
"Tys jí to učil na vánoce!" obvinila mne.
Já tak nesnáším to její čtení myšlenek!
"Ale kdo mohl vědět, že si to bude pamatovat?"
"Protože je to tvoje dcera a pamatuje si každou ptákovinu!" zasyčela na mne a byl jsem nakopnut do velmi bolestivých míst, až by veverky plakaly.

      Celý obchůdek vypukl do řehotu. Prodavačka na chvíli zmizela za pultem a jeden pán povídá: "Dejte jí co bude chtít, já to zaplatím. Tohle je nejlepší koleda, co jsem slyšel."

      Lidé udělali Viki uličku, aby mohla projít, ta najednou ožila, prosmykla se pod pultem a prodavačka jí postavila před pult s cukrovinkami, jen pár snickers, žvýkačky... A ať si vybere. Viki se rozhlédla a hmátla po prvních cigaretách, na které dosáhla. Zahulíme, uvidíme.

     Pár chlapů začalo tleskat. Prodavačka jí vysvětlila, že cigarety si nemůže vzít, jelikož na to ještě nemá věk. Viki sice hlesla. "Plo babicku." Ale prodavačka řekla, že ani pro babičku. Pro sebe dodala: "Jo, to říká každej." Nějaká chlapská krysa z fronty jí pořád ukazovala na vystavenou láhev vodky. Nakonec si nabrala bonbóny a čokoládky, co se jí kde vešlo a navrch dostala ještě nějaké peníze. A dva dětské časopisy.

      Přihlásili jsme se k ní až venku. Šli jsme rychle domů, Viki vedle poskakovala a mávala pomlázkou jako kouzelnou hůlkou. Velikonoční tradice se jí zalíbily. Postupně jsme pobalili její výslužku.

"Musíme rychle domů, než zase někam zapadne." řekla manželka. Pak se rozhlédla a zasípala: "Kde je?"

       Viki zmizela. Stály u fronty lidí před bankomatem. Instinktivně jsme se přitiskli každý k jedné straně zdi. "Já jí zalepím tlamu, ty jí čapneš na ramena a zdrháme domů!" zašeptala manželka.

Zevnitř se ozvalo: "Koleda, koleda jémine, odměna mě nemine. Já tu stojim beze stlachu, nalvěte mi spoustu plachů."

     Zavřel jsem oči a přikývl. Jen mi bylo jasné, že přepadávat někoho přímo před bankou je opravdu blbý nápad. I když je to jen tříletá kolednice...

MARTIN MACEK CABICAR