 "Ale mladýho!“ jakoby nic pronesla Kamila. Z tónu hlasu by přesto poznal i hluchý, jak moc chce, abych jí to schválila. Zalapala jsem po dechu, několikrát naprázdno polkla, nadechla se, vydechla, v duchu přemýšlela, jak zachovat glanc, a co na to říct. Přece jí neřeknu natvrdo, co si o ní myslím. Tedy, že je úplně pitomá. Vzala jsem si oddechový čas. Napila se vína, a přitom šroubovala mozkové závity do nejvyšších obrátek. Mám to! Aniž bych hnula brvou, zeptala jsem se úplně stejným tónem, jako kdyby se chystala vybrat si zájezd, na který nemá: „A ty ho už máš? Vyhlídnutýho?” „No zatím ne, ale už mě nebaví být sama a přece si nenastěhuju do bytu nějakýho dědka!” „Jo aha, ty myslíš ňákýho padesátiletýho dědka?” pokusila jsem se o špatný vtip. Já padesátnice, jí padesát jedna. „Jak mladýho si představuješ?” poposedla jsem netrpělivostí na židli, přehodila nohu přes nohu, zálibně si prohlédla své nové boty a přitom čekala na odpověď. „Tak maximálně pětatřicet!” prohlásila rezolutně, aby bylo jasné, že nepřipouští žádnou kritiku. „Pětatřicet?” vyvalila jsem na ni oči a dnes už po několikáté polkla naprázdno. Nestačila jsem se divit. Pohlédla jsem na ni kritickým okem a uviděla stárnoucí ženu. Je to krásná ženská, postavu má, že leckterá děvenka by jí mohla závidět. Vedle svých vrstevníků vypadá dobře. Velice dobře! Ale ve společnosti mladších ročníků je věk přece jen už znát. Mladé holky mají krásnou vypnutou pleť, která vypadá jako broskvička, nikoli jako zmačkaný pergamen. Pružné tělo. Lesklé oči nelemují vrásky. Kontury rtů jsou pevné a hladké. Kůže na krku nevypadá, že si ji vypůjčila od želvy. Buclaté tvářičky stále ještě drží na svém místě a neposunují se vlivem přitažlivosti zemské směrem pod bradu. A ty ruce. Žádné pigmentové skvrny, hlaďoučké a hebké. Jistě, mládí neznamená automaticky krásu, ale v každém případě je to mládí. Žena ve věku padesát a víc, i když je udržovaná, a má pěknou postavu, a umí se obléknout, přece jen, ať dělá co dělá, na třicítku nevypadá. Žádná! Dokonce ani já! To jen my samy máme pokřivenou optiku a pořád si myslíme, že jsme mladé. Uvolněně a s klidem se někdy chováme jako puberťačky. Bez skrupulí se řehtáme nahlas na veřejnosti. Když nás tlačí boty, klidně se zujeme a jdeme bosy. Je nám jedno, co si kdo o nás myslí. Ale věk, i když budeme donekonečna tvrdit, že je jenom číslo, se na vzhledu podepisuje. O tom žádná! Se zvyšujícím se číslem věku získává člověk většinou nadhled, nemusí se brát tak vážně, a proto je ona vyšší číslovka osvobozující. Nechápu, proč chce mladíka, kvůli kterému se bude přetvařovat. Hrát si na něco, co není. „Dovedeš si představit, jak vedle něj budeš vypadat? Vždyť budeš jako jeho matka!” v ten okamžik mi hlavou prolétla vzpomínka, jak jsem vodila za hebkou ručičku svého o dvacet let mladšího syna. Hned jsem se ale vrátila zpátky: „Možná pár let se ještě udržíš. Když od tebe neuteče, podlehneš a absolvuješ nějakou omlazovací kůru. Necháš si přešít ksicht. Sice to z tebe mladici neudělá, jenže ty si to budeš o sobě myslet. A nakonec budeš vypadat stejně komicky jako Ivana Trumpová, a ostatní krasavice, které se brání přijmout věk a objevují se s čím dál mladšími zajíčky,” snažila jsem se jí nastínit realitu i budoucnost. Přitom jsem se otřásla při představě, jak se před ním svlékne. Copak jí to nedocvakne? V duchu mě ještě napadlo, kde ho najde. Dovedu si představit, že o pětatřicátníky, kteří jsou volní, je na trhu s muži velká sháňka. Poptávka nabídku mnohonásobně převyšuje. Pětatřicátníci budou sakra nedostatkové zboží. A určitě všichni netouží po ničem jiném než sbalit babu ve věku své mámy. Ta se ale cítí, ta Kamila. Sebevědomí měla vždycky na rozdávání, ale tohle je už drzost. I když, prý si nemáme dávat nízké cíle! Má odvahu! „A jak ho chceš sehnat?” zeptala jsem se, jako by šlo o novou značkovou kabelku. Pokrčila bezradně rameny, jakoby si najednou uvědomila trhliny, které její plán má. Chvíli mlčela. Jen její oči prozrazovaly mísící se touhu po mladém muži a strach z toho, že už je vlastně stará. A pak mi položila zoufalou otázku. Začala jsem se smát, až mi vytryskly slzy smíchu. Otázku, při jejímž vyslovení jsem nás dvě viděla, jak roztahujeme sítě a jako rybáři na širém moři do nich chytáme ony pětatřicátníky: „Ty bys mi nemohla pomoct ho ulovit?” ZUZKA SOUČKOVÁ, autorka knihy: Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě
|
