|
 Máloco ve mně vzbudí takový pocit staroby jako internet. Nemyslím tím teď neustálé reklamy, které se mi snaží připomenout, že doby mého mládí jsou v nenávratnu – od nabídky sexuálních zážitků se svobodnými matkami přes trapné narážky na mou postavu:
(„Díky tomuto zvláštnímu cviku zhubnul o 30 kg za 7 dní a lékaři ho nenávidí!“), můj vzhled („Díky této zvláštní kúře zatočila se svou celulitidou a dermatologové ji nenávidí!“), až po pokusy probudit ve mně estéta („Staňte se fanouškem designu a pořiďte si designové urny a rakve – přes 500 krásných modelů uren“). Dokonce i opakované výzvy, abych si nechal prodloužit své druhotné pohlavní znaky tak, že je za sebou budu tahat jak hadici od vysavače, mě už nechávají klidným. Ne, opravdu starý se cítím proto, že děti, které se narodily v době, kdy jsem na internetu stahoval své první porno, jsou dnes už dospělé. Chápete? Tihle mladí lidé už dělají všechny ty naše dospělácké věci, jako je konzumace tvrdých nápojů, plození a výchova dětí, práce v podřadných, mizerně placených zaměstnáních a koukání se na zapnutou televizi po desáté v noci – zkrátka začínají tak nějak přebírat svět, který doposud patřil nám – a tihle lidé nikdy nezažili svět bez internetu. Představuju si, jak jim jednoho dne budu vyprávět o tom, jaké to bývalo za starých časů: jak se rozsvítila petrolejka a celá rodina se sešla u počítače, který byl velký jako telátko, aby půl hodiny čekala na to, než se stáhne obrázek Adiny Mandlové. Budu vzpomínat, jak tenkrát ještě nebyl Facebook, takže si lidé povídali normálně mezi sebou. Neexistoval Google a najít nejnovější film s Jaroslavem Marvanem býval občas pořádný oříšek; takový film při tehdejší rychlosti internetu muselo stahovat ručně i několik silných mužů, trvalo to kolikrát celé týdny a výsledek byl stejně nakonec tak rozkostičkovaný, že si člověk nebyl jistý, zda jde o komedii nebo o umění. Svět býval mnohem jednodušší, neboť neexistovala Wikipedie. Člověk musel denně chodit celé kilometry do knihovny – ano, v létě, v zimě, za sněhové bouře i v největších vedrech. Byl to těžký, ale krásný život. Je možné, že nic z toho se nestalo přesně takhle, protože v mém věku už člověku přeci jen začíná trošku vynechávat paměť. Naštěstí mám ale všechny vzpomínky uložené v elektronické podobě na Google Drive kdesi v Americe, takže k nim mám přístup odkudkoliv na světě – tedy jakmile si vzpomenu, jaké mám přihlašovací heslo. JAN FLAŠKA, autor nemá heslo1234 P.S.: Tento fejeton bych chtěl věnovat své babičce Marii (1923–2014) s poděkováním za její vyprávění mj. o tom, jak se toho něco natancovala, na to, jak se topila a jak měli doma krávy. 
JARNÍ ÓDA Vždycky, když blbnu už z jarní své únavy
a tělo malátné když vypoví službu
když bolest jako hřeb vrazí mi do hlavy
se spánkem potom když uzavře družbu V tu chvíli jediná věc mě vždycky zachrání
A znovu postaví zpátky mě na nohy
Když sílu dodá mi jakoby na přání
A znovu chlapíka vytvoří z mátohy Ta věc je kulatá jak samo štěstí
A pohled na ni pouhý vlévá do mě sílu
A teplá jeho barva jen lepší dny věstí
Zas postavím se směle čelem k dílu Á - slunce, máte asi na jazyku
Však mýlíte se více než lze tušit
Chváliti slunce - toť pouhá síla zvyku
To Ibalgin donutí mé srdce znovu bušit
JAN FLAŠKA
|
