Je to už pár let zpátky, ale dneska jsem si (nevím proč) vzpomněla. Prostě, najednou mi to vytanulo na mysli. A jsem za to ráda, je to taková magická vzpomínka, a málem by už úplně zapadla. Kdybych to napsala jinak, byl by z toho i dobrý vtip o tom, jak jsem se bála, a jak to dopadlo. Ale ten okamžik byl tak hluboký, že zkrátit to ve vtip se mi nechce.

            Začnu citátem z Řeka Zorby:

„ ...a na břehu jsem před sebou slyšel moře, jak řve a olizuje pláž, jako když šelma vyplazuje jazyk a pije.

            Byl jsem šťasten, věděl jsem to. Pokud prožíváme štěstí, sotva jsme si toho vědomi. Až když přejde a pohlédneme za sebe, uvědomíme si je najednou – někdy jsme překvapeni, že jsme byli šťastni. Ale já jsem na tom krétském pobřeží prožíval štěstí a zároveň jsem věděl, že jsem šťasten.    Nedozírné moře se prostíralo až k břehům Afriky. Často vál odtud horký jižní vítr sirocco, přicházející z dalekých žhavých pouští. Ráno vonělo moře melouny, v poledne se vypařovalo, zvedalo se a rýsovalo jako malá, nevyvinutá ženská ňadra a večer zrůžovělé sténalo, svítilo všemi barvami, především vínovou, fialovou a temně modrou.

            Odpoledne jsem si hrál, nabral jsem si do hrsti jemně žlutý písek, propouštěl jej mezi prsty a nechával padat teplý a jemný. Ruka se mění v přesýpací hodiny, život plyne a ztrácí se. Ztrácí se, dívám se na moře, slyším Zorbase, a v spáncích mi buší štěstím...“

            A i já jsem to pocítila, okamžiky, kdy se vůbec nic neděje, ale zalykám se štěstím, uvědomuju si, že jsem právě teď šťastná. Jak často jsem ležela na hrokém písku a koukala se na sametově černou oblohu s milionem hvězd. U nás není nikdy vidět tolik hvězd, vesmír nevypadá tak hluboký. Vnímala jsem zvuky moře, samotu okolo, drsné hory nad sebou. I to, že jsou v nich tu a tam drsní lidé. Žila jsem mezi nimi, jedla jejich jídlo, po několik let se protloukala, jak se dalo... Ale toho psa, toho jsem uviděla hned v prvním roce života tam. Možná i proto jsem pozapomněla.

            Pláže jsou tu obrácené směrem k Africe. Ze severu je chrání masiv hor se sněhovou čepicí, k moři se dostanete jen úzkou cestou, klikatící se mezi skalními masivy, kamením, houževnatými keři a trávou bičovanou větrem. To není nic turistického. Naštěstí. Po chladném horském vzduchu  vás omámí vůně horských bylin, tymiánu, a ucítíte přítomnost rozpáleného písku. Jsme blízko. I dneska jsme se rozhodly s mojí německou kamarádkou přenocovat na pláži.

            Dlouho do noci si jen tak povídáme, sedíme na písku a čekáme, až nás únava přemůže. Jsem taková, že vnímám všechno okolo. Nejen to kouzlo a krásu, zvuky moře a chladnoucí písek. Vnímám i určité nebezpečí, které mi zrcadlí, že stále žiju a dýchám, vnímám tu samotu, exponovanost všem náhodám i nehodám. Lidé jsou tu drsní, to už jsem říkala. Někdy strašně hodní, jindy nevyzpytatelní.

            I toulavých psů bylo plné Řecko. Byli to většinou velcí psi, zdivočelí a žijící podle zákonu vlků. Pravda, dneska už tam nejsou, před Olympiádou proběhla „čistka“, ale tehdy nebylo nic neobvyklého, když jste si vyšlápli na Akropoli a z jámy na vás vyletěla rozlícená fena, okolo které se motal houf štěňat. Ti psi měli špatné zkušenosti s lidmi, viděla jsem na vlastní oči několik napadení psy, pokousaného člověka, co šel jen okolo. Na autobusovém nádraží se ve změti lidí potulovalo vždycky pár psů obřích rozměrů, a někdy jim někdo nepadl do oka. Byli to psi, co už se narodili divokým psům, ta situace byla strašná, psů mi sice mohlo být líto, ale také jsem se i bála mezi nimi procházet. Vždycky.