Zírám němě dál, ale cítím, že jsem něco pokazila. To mně je najednou smutno. Že odchází. Zvednu se na lokti a koukám, jak bílý přelud mizí ve tmě, a za chvíli už stoupá po skalách nad pláží...svírá se mi srdce nepopsatelným pocitem. Všechno mi to najednou dochází. Ta osamělá duše počkala, dokud úplně neusneme, aby si přišla pro trochu toho kontaktu, společnosti. I když jenom spící společnosti. Ale jakožto spící ho neodeženeme, neublížíme mu. A žádné známky útoku, zloby či agrese z jeho strany. Jediné co chtěl, bylo se aspoň na chvíli cítit zase psem – odvěkým společníkem lidí. A vybral si mne.

         Zřetelně cítím tu poctu. Lehl si na mojí deku, vnímám najednou, že jsem byla privilegovaná. Ale strach mu nedovolil se přitisknout. Bál se, že by mne probudil a všechno by skončilo. Takže se stočil na dvacet centimetrů od mého těla a bez sebemenšího zvuku tak zůstal nehnutě ležet, několik hodin, nebo stihl jen chvíli?? Nespal, jen odpočíval a hlídal. Nevím.

            Ale cítím najednou obrovský zármutek a prázdnotu. Vnímám toho psa, hranice našich těl a myslí se ztrácí. Vnímám jeho existenci a osud. Jde to téměř nahmatat všude kolem. Vnímám to úmyslné ticho, tu odevzdanost. Najednou jsem tím psem. Čekám schovaná, až ti jediní lidé široko daleko usnou, a pak se připlížím, a hraju si na to, že jsem jejich. Chci se na chvíli cítit užitečný, že mám svého člověka a dělám mu strážce, přítele. Já jsem ten pes, pohybující se po osamělých plážích a skalách pod sametově černou oblohou a vesmírem s milionem hvězd. Jsem pes a toužím. Ale jsem moudrý a  přijímám život, jaký je. A můj okamžik skončil a vracím se zpět na svojí osamělou cestu.

            Zkazila jsem to, vracím se zpět do své mysli. Bílý obr je pryč, kamarádku nebudím, uléhám zpět a už se ničeho nebojím. Neboť to, čeho jsem se dneska v noci nejvíc bála, mne poctilo a předalo mi to svoji zkušenost, kus sebe. Magický okamžik je u konce, srdce mi bije pomaleji a pomaleji, až nakonec na té pláži opět usínám, pod stejným nebem jako to osamělé zvíře.

            Ne, nebyl to sen. I když příběh je to možná banální, je pravdivý a toto setkání se stalo.

OLIVA

Komentáře (4)

Zobrazit/Skrýt komentáře MOC HEZKÉ ČTENÍ : MONIKA PROS. JAKOBYCH TAM BYLA TAKÉ. VRÁTILO MNE TO DO LOŇSKÉ DOVOLENÉ, TAKY JSME BYLI V ŘECKU. DÍKY. únor 06, 2015 10:43 Pěkný! : Krakonoš A pak že tu musí bejt jen krev, alimenty a zahejbání. únor 07, 2015 00:13 Moc hezky napsané : Aknela Dík!! únor 07, 2015 06:14 Krakonosi, : MIKIN cestopisy jsou to prave. Brzy se do nejkeho zase pustim. S tema toulavyma psama je to vsude jinak. Treba na Filipinach jsou vsude, jsou hrozne hodni, ale o lidi se skoro vubec nezajimaji. V Thajsku je to podobne, akorat v Kanchanaburi vim o nekolika pripadech pokousani a sam tam po nekolika pokusech o utok jezdim na kole s klackem v ruce. únor 07, 2015 07:31

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující