Jsem zpátky na té pláži, poslouchám svoji německou kamarádku a usmívám se. Také ona tady žije, protože tu našla něco, co jí v Německu chybělo. Na druhou stranu mě vždycky dostane řečmi, jak by tu nejraději lidi měnila a vychovala... je to absurdní, ale neškodné. To ona to nakonec vzdá, vím to dopředu. Mezi řečí zahlédnu na skalách okolo pláže bílou siluetu. Je obrovská, v té černé tmě mi přijde přímo nepřirozená. Bílá skvrna pomalu, ale jistě klouže ze skalisek směrem k pláži. Měkce sjíždí, skáče, klikatí se mezi balvany, doleva a doprava, tak jako silnice z hor. Jímá mě hrůza, černá noc, nikde nikdo, a na nás jde obrovský bílý pes, možná má vzteklinu. Co budeme dělat?

            Ale nejde k nám, za chvíli se ztratí, naštěstí nestojí o setkání a šel si svojí cestou. Dál si povídáme, ale já jezdím očima po skalách okolo, propichuji tmu jak nejlépe umím a zaostřuji na všechny předměty. Dokud není jasné, že ten bílý kolos je už pryč, dokud neuběhne další hodina, dokud se neunavíme a neuložíme na písek. Spánek přijde záhy.

            Ale ne moc hluboký. Za nějakou dobu se probouzím, stále slyším moře, stále je sametově černé nebe s milionem hvězd nade mnou. Kolik může být hodin? Přemýšlím. Tři nebo čtyři ráno? Ležím na boku a prohlížím si skály na své straně. Vzpomenu si na psa, na tu obří bílou siluetu a začnu pátrat očima ve tmě. Jezdím sem a tam, dokud zrakem nepřejedu všechna zákoutí a každý keř mezi balvany a skálou. Dlouho zkoumám, přemýšlím... až si řeknu, že už jsem opravdu paranoidní a je čas zase spát. Ráno nás totiž sluníčko probudí brzo. Mám přeleženou ruku, takže se otočím, přidržím si spacák a otočím se na druhou stranu.

         A bez hlesu zírám na hustou bílou kožešinu dvacet centimetrů od mého obličeje.

            Ten pes. Ten obrovský pes!!! Leží vedle mne, tak blízko, že se nemohu ani leknout, myšlenky se zastaví, dech se mi zastaví, srdce se zastaví. Leží mi před obličejem, ale přece ne tak blízko, aby se mne dotkl. Jen zírám. Vidím jeho oči, jak mne sledují, ale není v nich nic víc, než čirá odevzdanost svému osudu. Zvíře pomalu zvedne hlavu a dívá se na mne. Jeho pohled není ani divoký, ani radostný. Ale ani smutný. Jen se na mne mlčky podívá, pomalu vstane, sklopí hlavu a odchází.