|
 Složil hlavu do dlaní, bědoval nad svým nešťastným osudem a ponořil se do palčivých vzpomínek na Lilitiny nezapomenutelné a nezachytitelné půvaby, když tu najednou, jakoby zprostřed snu, zaslechl Lilitin veselý jásavý smích, jenž pronikl jeho srdcem jako pozdravení jara. S nadějí se ohlédl za tím smíchem...
A spatřil příšerný obraz, jenž jako černý blesk proletěl až na dno jeho duše, zatemnil ji a spálil. Na ohrazení ráje, ze strany trnité a chmurné země, uviděl hlavu ďábla s černýma lesklýma očima, zlýma a proradnýma. A uviděl, že ďáblovi visí okolo krku Lilith s prudce vonícími máky ve vlasech. S bezednou toužebností líbala Lilith ďáblovy rty. A smáli se spolu, spokojeni a šťastni..  Adam šílený žárlivostí zuřivě vykřikl: "Lilith, Lilith, Lilith, to jsi ty...?" Uslyšel jenom strašlivý chechot vítězného satana, jenž se řítil na Adamovu hlavu jako burácení hromu. A zahlédl ještě, jak ďábel s Lilith v náručí seskočil na zemi. Tu Adam oslepl a neuviděl už nic... Jako rozumu zbavený potácel se Adam neustále těmi nejodlehlejšími místy ráje. Ráj byl pro něho pustý a ptačí písně ho nudily. "Lilith, Lilith, ach Lilith!" volal s pláčem a vzdechy a jeho pláč a vzdychání stoupaly do korun stromů a spalovaly stromové listí. V neklidných nočních snech znovu a znovu vídal Lilith, a vždycky v objetí ďábla. Adamova duše byla bez naděje, proklínal Boha i nesmrtelnost a toužil po smrti. Bůh uslyšel Adamovy vzdechy. Zželelo se mu ho a v hlubokém zamyšlení sám pochopil, že nebylo možné do výše šlehající oheň učinit druhem hlíny, tíhnoucí k zemi. Seslal na Adama hluboký spánek a z jeho boku stvořil pro něho novou družku, Evu, která už pro to, jak vznikla, bude Adama poslouchat, bude moci milovat jen jeho a jistě ho dokáže utěšit. 
Když Adam otevřel oči, viděl, že vedle něho sedí nová družka, ne tak dokonalá a oslnivě krásná jako Lilith, a přece také krásná, avšak příjemně, lidsky krásná. Eva přišla k Adamovi, položila si hlavu na jeho rameno a mírně se usmála, oddaně vzhlížejíc do Adamových smutných, zasněných očí. Když však Adam seděl po Evině boku a naslouchal šepotu růžových keřů, poznával v něm Lilitin dech. Mezi všemi rajskými vůněmi cítil Lilitinu vůni a v písních slavíků slyšel Lilitin hlas... Když dobrá Eva laskala Adama a do svých černých vlasů halila jeho tvář, tu Adam viděl jen Lilitiny zlatoskvoucí kadeře, které překrývaly všecky obzory. A když běsnila bouře a vichřice, spatřoval Lilith, jak se míhá kolem něho, a když blesk protínal oblohu, byla to plamenná láska k Lilith, jež protínala Adamovu duši. Kdykoli zavřel oči, viděl v duchu Lilitin nekonečně krásný obraz, kdykoli vzhlédl ke hvězdám, viděl v nich Lilitiny oči a v nezměrném slunci byla Lilith celá... Jeho rty oslovovaly Evu, v jeho duši však ozvěnou znělo: Lilith! A když objímal blízkou milou Evu, tiskl ji k hrudi a líbal, snaže se na Lilith zapomenout, tu viděl ve svém objetí zase jen Lilith, Lilith líbal, Lilith vnímal, jen Lilith... Tak Adam žil v neustálém očekávání a touze po ní a zemřel uprostřed vzdechů a snů o Lilith, o ní jediné. Avetikh Isahakjan, arménský prozaik (1875-1957)
(hebrejská báj) 1921, Benátky
A tady je něco - moc moc hezkého na konec....
|
