|
 Lilith seděla u pramene, poslouchala jeho křišťálovou hru a hleděla do hvězdného nebe nad rájem. A ohnivě planoucí náruče hvězd opájely její srdce tajemnou touhou. Lilith, opilá hvězdami, usnula v květinách a probudily ji pak milostné trylky slavičí. Snově nádherné a půvabné zrodilo se svítání a rozestřelo se nad rájem, opřádajíc i tu sebenepatrnější kapičku němým kouzlem třpytu a barev.
Adam se blížil k místu Lilitina odpočinku s košíkem plným ovoce a květin a zdaleka na ni volal. Odpovědi se nedočkal. Volal znovu, a znovu odpověď žádná. Znepokojen několikrát obešel pramen a napjatě se rozhlížel na všecky strany. Lilith se neukázala. Šel na břeh jezera, bloudil háji, prohledávaje každý keř i každou houštinu, vrátil se zpátky k prameni. Lilith nebylo a nebylo. "Co se s ní stalo?" uvažoval Adam. "Nejspíš se vydala po neznámých stezkách, spletla si cestu v dalekých houštinách a zbloudila. Musím ji hledat, najít ji..." Adam bloudil celý den a hlasitě volal Lilith jménem. Vše bylo marné. Nadešel večer, nastala noc. Adam ve tmě nemohl najít cestu zpět a unaven usnul pod stromem. Teprve za svítání, kdy oblohu i ráj zaplavilo mléčné světlo, zase svou cestu našel. Běžel, sotva dechu popadal, a ještě daleko od pramene volal: "Dobré jitro, Lilith!" 
"Nepřibližuj se, ještě jsem se neumyla!" Když slyšel Adam Lilitin hlas, prožíval znovu všecko včerejší trápení s touž ostrostí. V srdci mu vzplanul hněv. Měl chuť přísně Lilith vyplísnit, ovládl se však. "Kdes byla včera celý den? Tolik jsem se tě nahledal, tolik jsem se tě nahledal!" řek Adam mírně. "Včera? Včera jsem šla k jezeru, ale tebe jsem tam neviděla, nepřišels," odpověděla Lilith. "Pak jsem chvilku pobíhala za laněmi a dostala jsem se do nových neznámých míst. Byli tam nádherní slavíci. Uchvácena jejich zpěvem, zůstala jsem až do večera." "To je ale podivné! Kdy jsi byla u jezera? Sám jsem byl chvíli tady, chvíli tam. A co jsem se potom nachodil po ráji! Kdes byla, že jsem tě nenašel?" "Čekala jsem na tebe jak tady, tak u jezera, ale tys nepřišel ani sem, ani tam," odpověděla Lilith stroze. Adam se odmlčel a uvažoval. Že by si byl skutečně Lilith nevšiml? Není to možné, ale... Smířil se s tím a řekl vroucně: "Krásná Lilith, přinesl jsem ti k snídani nádherné ovoce." "Počkej přece, ještě jsem si neozdobila vlasy!" "A pro tvé rozkošné vlasy jsem přinesl květiny pokropené rosou svítání." "Děkuji, ale já mám. A počkej ještě chvilku, hned přijdu." Adam čekal. Lilith stanula před ním jako chvějivý plamínek, sotva se dotýkajíc země nohou. "Ó, to je zase to nádherné ovoce, jaké jsem včera našla před chýškou!" "Přinesl jsem je opět z těchže míst. A teď tam půjdeme, ano, duše moje?" "Půjdeme, ale dost času!" řekla Lilith a pojídala ovoce. Adam usedl po jejím levém boku a otevřel před ní své srdce: "Ach Lilith," řekl, "jsi ty ale bezcitná! Osamělost mě dočista utrápila!" A toužebně objal Lilith kolem pasu a s celou duší ji přitiskl na svou usouženou hruď. Lilith prchla z Adamovy náruče, stála opodál a plačtivým hlasem říkala: "Adame, objímáš mě příliš hrubě! Polámal jsi mi žebra!" A Lilith se uraženě obrátila k Adamovi zády. A její postava zlatě planula více nežli purpurové věnce svítaní, jímž se zdobívá ráj. Adam se díval a jeho duše sladce trnula. Objal Lilith co nejněžněji, zahleděl se jí do očí a řekl: "Lilith, živote můj, odpusť mi! Lilith, duše mé duše, nedívej se na mne tak mlčky a smutně. Usměj se, promluv! Ach jak bych si přál mít tisícero uší, abych tvůj sladký hlásek slyšel tisíckrát, a přece se ho nenasytil!" Lilith usedla. Panovalo napjaté mlčení... "Adame," přerušila ticho Lilith, "stvořil tě Bůh už dávno?" "Ano, krasavice moje." "Co jsi dělal v ráji?" "Bloudil jsem sám a sám a hledal si druha mezi němými tvářemi." "Že bys byl nenašel sobě podobného?" zeptala se a škádlivou hrou očí zkoumala Adama. "Ne, Lilith. A proto mi Bůh stvořil tebe." "Mne že stvořil pro tebe?..." rozesmála se Lilith hlasitě a vesele. Adama se to dotklo. Hořce se odmlčel. Pak řekl zlomeně: "Ano, ano. Bůh mi stvořil tebe, abych nežil sám, abychom byli spolu... Můj život patří jenom tobě, ale ty? Nechápeš, že bez tebe je mi ráj nesnesitelný a život jediné utrpení!... Bohu to nebude milé. Jestli nás poslouchá, bude se hněvat." Hlas se mu třásl a v tom hlase bylo plno slz. Lilith pohlédla na Adamovu nešťastnou tvář a propukla v zvonivý smích. Ale jen na chvilku. Pak její pohled zesládl. Slyšela jméno boží a hned vystřízlivěla. "Ale Adame, proč pláčeš? Proč takhle mluvíš? Copak jsem k tobě nebyla vždycky hodná?" A horkými prsty pohladila Adamovy rozcuchané vousy. Nekonečná něha zaplavila Adamovo srdce. Byl hotov padnout Lilith k nohám a prosit za odpuštění. "No dobře, Adame, můj milý," řekla mu Lilith konejšivým hlasem. "Chyť mi tady ten poletující kvítek!" "To je motýl, a ne kvítek!" "Nevadí, jen mi ho chyť!" Adam se rozběhl za motýlem, ale nemohl ho chytit. "Chceš? Chytím ho v mžiku!" řekla Lilith, vznesla se do vzduchu, a už držela motýla. "Viděls, Adame? A tys byl tak nemotorný!" "Nemůžu poletovat vzduchem jako ty!" ohradil se Adam pohoršeně. "Umím však velice rychle běhat." "Ale neumíš," odporovala mu Lilith, "nevychloubej se!" "Umím," stál Adam na svém. "Pojďme to zkusit!" Neunavuj se zbytečně!"  Adam však naléhal dál. "Výborně," řekla Lilith. "Jestli mě chytíš, dám ti ten nejsladší plod z celého ráje." "Který to je, že ty jej znáš, a já ne, ačkoli jsem už ochutnal ode všeho ovoce v ráji?" udiveně se ptal Adam. "Jak se jmenuje?" "Polibek." "Polibek?" opakoval nechápavě a tázavě Adam. "Ano, polibek: když přitiskneme rty na rty někoho jiného. To ty neznáš?" Adam přemýšlel, odkud to Lilith může vědět, kdy a jak... A nejistě na ni pohlédl. Lilith se však jen beze slova dívala Adamovi do očí, ohnivými paprsky svého plamenného pohledu probodávala jeho zřítelnice a zasahovala jimi jeho duši jako rudou malinu. Adam pochopil a ochotně souhlasil. Lilith běžela rychle a lehce, Adam utíkal snaživě a dýchavičně za ní. Lilith se schovávala pod keříky, pak vyskočila, běžela dál a zvonivě se smála: "Tak pojď, pojď a chyť mě! Čekám..." A čekala, rudé rty nastavené k polibku jako poupě. Adam se zastavil jako rozumu zbavený. "Adame, z čeho stvořil Bůh tebe?" ptala se Lilith a přistoupila k němu. "Z hlíny. Ale podle obrazu svého." "Z hlíny, z hlíny?... Chachachá...!" smála se mu a posmívala. "Tak proto ty jsi takový těžkopádný, silný a hrubý!" Adama to pobouřilo a rozzlobilo. Sebral všecky své síly a běžel, běžel za Lilith. Málem už ji chytil a sevřel v náruči, ale dotkl se jenom jejích vlasů. Lilith se hned vznesla jako skřivánek, vběhla do křoví s veselým smíchem a hlasitě volala: "Adame, zítra se spolu projdeme po ráji!" Adam, poražen a zahanben, stál dlouho jako přibitý a oči nehybně upíral do křoví, v němž se skryla Lilith... (pokračování zítra)
|
