 Občas neovládnu svůj mozek a on se mi zblázní a donutí mě, aby mě napadlo něco strašlivě chytrého. Například včera mě díky mému mozku napadlo, že sotva se někdy začneme domnívat, že držíme osud ve svých rukou, propadne se náhle náš svět do temnoty a my najednou zjistíme, že vůbec nevíme, kam míříme. Napadlo mě to na záchodě v jednom podniku, kde měli světlo na fotobuňku, a to světlo zhaslo právě ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekal. Rozsvítilo se, až když už jsem se zase mohl hýbat a přemýšlet u toho, jak moc normální je montovat na toalety senzory pohybu. Dneska je mají už skoro všude, takže soudím, že někdo někde předpokládá, že člověk by měl na záchodě především tančit. Než můj mozek stačil vybobtnat tyto myšlenky, přešel jsem k umyvadlu – ano, uhádli jste – s bezdotykovou baterií. Snad půl minuty jsem před ní zuřivě gestikuloval, přemlouval ji, prosil, zapřísahal ji, vzýval ji a když už jsem jí málem kupoval květiny, konečně se mi podařilo dosáhnout toho, že se v místnosti znovu zhaslo a do nastalé tmy se spustil vysoušeč rukou. Pokud měla baterie reagovat na pohyb lidí, pak rozhodně reagovala na pohyb nějakých úplně cizích lidí z docela jiné planety v jakési velmi vzdálené galaxii v nějakém paralelním vesmíru. Poté, co jsem se vypotácel z toalet, nastoupil jsem do výtahu s automatickými dveřmi, které se mě nejprve několikrát pokusily rozdrtit, než mě pustily do klece a hermeticky mě v ní uzavřely. Zatímco výtah klesal, představoval jsem si, jak jednou budu před svými vnuky – se slzou v oku a se slinou táhnoucí se z koutku úst – vzpomínat třaslavým hlasem na doby, kdy dveře měly panty a když je člověk chtěl otevřít, musel se jich dotknout svou vlastní opravdickou rukou, a potom někdo vymyslel, že výtahy je potřeba uzpůsobit i špatně pohyblivým lidem, což bylo úplně v pořádku, načež se do výtahů začaly montovat dveře, které ty špatně pohyblivé lidi rozdrtily ještě předtím, než se jim vůbec podařilo do výtahu nastoupit. Můj mozek v tu chvíli napadlo, že i tohle je vlastně metafora našich životů: naše okolí nás drtí svou bezdotykovostí a bezkontaktností. Osobní setkání nahrazujeme e-mailem a facebookem, reálné lidi vnímáme jen jako titěrné obrázky na monitoru počítače; spoustu z nich známe jen pod přezdívkou a v životě jsme je neviděli. Častěji než svých blízkých se dotýkáme svých mobilů a tabletů, čímž si kompenzujeme nedostatek fyzického kontaktu na záchodech a ve výtahu. Někde jsem četl, že fyzický kontakt s jiným člověkem je pro nás nepostradatelný. Nejjednodušší a nejspolehlivější obranou proti stresu je prý obejmutí a pohlazení, které má na člověka úplně blahodárné účinky, něco jako ženšen, pohlednice s koťátky nebo výprodej v hypermarketu. Vůbec bych se nedivil, kdyby se nám všechny ty věci na fotobuňku – světla, dveře, kohoutky – akorát mstily za to, jak jsou vystresované, protože se jich nedotýkáme. Třeba jsou pro ně doteky stejně důležité jako pro nás. Na důležitost fyzického kontaktu si vzpomenu pokaždé, když potkám vypruzeného řidiče autobusu nebo brunátnou úřednici těsně před explozí – říkám si, jak dlouho už je asi nikdo neobjal a nepohladil. Na to, abych je v takové chvíli objal a pohladil já sám, ale nemám dost odvahy – bojím se, že bych se jich mohl svým dotekem dotknout. Co se fyzického kontaktu týče, zůstávám věrný svému tabletu. Když totiž najedu na ty správné internetové stránky, můžu na něm osahávat i slečny, jaké bych na ulici nepotkal. Je to bezpečné. Kdybych je totiž náhodou potkal, asi bych neuměl ovládnout svůj mozek. JAN FLAŠKA, autor je dotykový typ
|
