Vím, nic nového pod sluncem. Slyšíte nějaký song… a BÁC! Přenesete se v čase a prostoru a skoro stejně intenzívně prožijete situaci, v níž tenhle song zazněl, anebo vám ji připomene text. A záleží na vašem momentálním rozpoložení, jak si to užijete. Dneska jsem čistila počítač a externí hadr, a stalo se mi to. Tak mi dovolte malou exkurzi do dávné i blízké minulosti.

Řeka lásky Marušky Rottrové

     Jeden z mnoha ryze holčičích mejdanů, kde s Blondie a Rózou divoce tančíme a text písně se pokoušíme zprostředkovat ostatním s pomocí pantomimy, kterou jsem nikdy neuměla, ani jí nerozuměla. Tváříme se velice vážně, rukama vytváříme vlny této řeky, kroužíme sálem hospody v dlouhých černých šatech a po očku sledujeme, jak se holky řehtají a tleskají. Připadám si jako hvězda a opravdová čarodějka….

        Usmívám se i teď…

       …a když už jsem u Marušky, pouštím Lásko, voníš deštěm. Naprostá klasika She´s Gone od Black Sabbath s krásným textem Jarka Nohavici: je mi zase sedmnáct, sedím na gauči u své nejlepší kamarádky Ivany, kam má za chvíli dorazit má láska, baskytarista Pavel. Budeme tu přes noc a já vím, že se „to“ stane. Poslouchám tu písničku, vylaďuji se na „to“, mám strach a těším se zároveň na něco, o čemž nevím, jaké to bude, ale vím určitě, že mimořádné. Připadám si dospělá a žádoucí….

      „Bóže,“ vrtím hlavou a jdu dál:

Riders On The Storm

     The Doors a pocit absolutní svobody: ležíme s klukama z naší undergroundové kapely někde na východě Čech, probíhá jeden z pidifestiválků druhé kultury, na kterém nechybí ani slavný Mikoláš Chadima, na čele mě lechtají stébla trávy a v krku tráva z jointu. Když hraju na bicí, jsem totiž sevřená a doufám, že mi tráva pomůže. Koukám se na nebe, vypouštím kouř a přemýšlím, jestli nás vyberou policajti (a jako vždy seberou občanky a vyvrhnou nás z autobusu někde u silnice, po které se budeme vracet minimálně deset kiláků do městečka na místní stanici SNB), jestli nespletu ten přechod v jedné části našeho songu „Jen velkej debil v televizi nebyl“ a namotávám si na prst své dlouhé vlasy.

     Připadám si zajímavá, krásná, statečná a svobodná…

     Hm, byly to krásný doby…a tuhle píseň jsem slyšela ještě jednou:

    značně neuměle ji hraje jakýsi vousáč s kotletami na varhany, když vycházíme z obřadní místnosti na Praze 4. Právě jsem se vdala, a když mě postupně líbají maminka, táta, jeho žena a kolegyně z práce, úsměv mi zamrzá a začínám si připadat značně nesvobodně.  O několik hodin poté se vykláním z okna spořilovského paneláku, za mnou ryčí lidovky a křik hostů a já tiše volám do noci: „Kde to proboha jsem…?!“ Ze stínu kuchyně se vyloupne jarkorodička, do noci obloukem vylétne zmírající zbytek cigára a matka suše podotkne: „V prdeli, dcero moje jediná a nejdražší. Tak to zkus ustát…“

     Krčím rameny a připadám si jako hloupá husa…

    Taky jsem byla – kdo by se vdával jenom proto, aby nebyl sám…? Eh….chce to něco ostřejšího...