 Jo. Chápu, že kořalkomilci a odpůrci laktózy tohle minou, případně směrem k monitoru utrousí něco jako „no na tebe, ty blbko, jsme čekali…“ Jenže netuší, že mi láska k mléku zachránila věneček! Miluju mléko. Kravské. Kozí do mě cpal táta každé prázdniny u strýců a tet na kopci Velíz v Kublově a od té doby nepozřu kozího nic. Miluju mléko studené i teplé. Samotné nebo s kakaem, ovomaltinou, čokoládou či medem. A podmáslí, kefír, acidofilní, ochucené či neochucené. A nemůžu neuvést i sladké variace typu Jesenka, Pikao, Karmil a Salko! Namočit prst do otevřeného salka a olíznout…hmmmmm, lahoda! Jesenku a karmil občas vycucnu jen tak, pro požitek, pikao vychutnávám zásadně v kombinaci se slanými sušenkami. Čím menší, tím lepší! Takové rybičky se sezamovými semínky, kterým udělám pikaový čepeček…….ach, už jak to píšu, sbíhají se mi sliny! A doteď si s požitkem vychutnávám krupicovou kaši s máslem a kakaem (speciálně to poslední dokonalé sousto - kaše, na ní rozpuštěné máslo a v něm utopené kakao a cukr). Nemluvě o piškotách zalitých horkým mlékem, které už mnoho let patří k základním kamenům mého jídelníčku! A taky rozmixované mléko s jakýmkoliv ovocem (například kombinace banán + skořice + med je neodolatelná!), nebo vanilkovou zmrzlinou, karamelem a oříšky, tomu říkám božský nektar a nezřeknu se ho co živa budu. Proč taky? A samozřejmě mlékovou polévku alias Mlíkajdu ze 2/3 vařeného mléka a vody se špetkou soli, kouskem másla a pár hrstmi domácího drobení. Tu můžu kdykoliv a v jakémkoliv množství. Navíc mi v raném dětství uchránila panenství! Nevěříte? Tak hele: Bylo mi necelých šest, když mne na kopci zvaném Červeňák podrobil Jirka, starší synek sousedů, velmi důkladné gynekologické prohlídce. Vzhledem k tomu, že mu bylo jedenáct, považovala jsem ho za prakticky dospělého člověka a tudíž autoritu, pročež jsem se mu podvolila zcela dobrovolně a byla zvědava na to, co přijde. „Hmm,“ brumlal si do čmejří pod nosem a dloubal mě, trpělivě ležící na zádech se splihle visícími modrými trenkami s kapsičkou na kotníčku jedný nohy, do podbřišku a zíral. „Je to dobrý?“ zeptala jsem se a v hlase mi bylo lze rozeznat obavu. „Neboj,“ opáčil Jirka a ležérním tónem dodal: „Sem zkoumal, kudy na to, páč bysem ti rád ukázal, jak to dělaj dospělci, když chtěj dítě. Chceš?“ Nadšeně jsem přitakala a následovala svého prvního gynekologa a sexuálního guru (ne Járu!) dolů do houštin, které zakrývaly vchod do malé vlhké jeskyně, kde jsme se v čase určeném dětským hrám velmi pilně vzdělávali v oblasti lidské anatomie. Jirka vstoupil jako první. Pamatuji si, jak mu v šeru svítily oči (zřejmě nedočkavostí) a jak jsem se trošku bála. „Tak pocem a lehni si, já ti stáhnu ty trenýrky,“ pravil a já se už už chystala, když náhle to připlesnivělé šero rozříznul babiččin pokřik: „JájinkoooóóóÓÓÓÓ, mlíkajdaaáááÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!“ Bleskurychle jsem natáhla trenýrky, omluvně zvolala směrem k Jirkovi: „Jééé, babička dělá polííívku, já už musím…,“ a odkvačila. Jirka se mnou už nikdy nepromluvil a jeho mladší bratr Kája mne celý můj první školní rok mlátil. Inu, není radno dávat jídlu přednost před chlapem… Přeju vám pěkný den. Já si jdu dát mlíkajdu! ROSEANNE
|
