Strana 2 z 2 Zradilo ho tělo a doktor řekl – dost. Voják, který není na sto procent fit, prostě nemůže dál zůstat v nasazení, jaké vyžadovala služba u jeho jednotky. A tak se vrátil domů k rodině. Odešel z armády a našel si zaměstnání v civilním sektoru. Netrvalo dlouho a stal se otcem syna. Ale na ni nezapomněl. Nikdy. A tak zaúřadoval opět snad Bůh, snad Ďábel a vedl jeho ruku. Zadal na internetu její jméno do vyhledávání v serveru ,,spolužáků“. Našel ji. U její ,,třídy“ bylo uvedeno několik e-mailových adres a on si o jedné z nich myslel, že by snad mohla patřit jí. Napsal na ni - a strefil se. Byla překvapená, ale byla ráda, že může po netu poklábosit se ztraceným kamarádem. Klábosili několik měsíců a oba věděli, že to pouto z oné noci je zas mezi nimi. Ona byla vdaná a měla dvě malé dcerky. Ten mladík, na kterého myslela i tehdy v noci při bouřce, byl jejím mužem.
A pak se setkali. Bylo to po třinácti letech. On se v duchu modlil, aby byla třeba moc, moc tlustá a ošklivá, protože pokud ne… Jenže byla krásná a štíhlá. Mateřství jí propůjčilo tu nehmatnou auru, která činí ženy ještě žádoucnějšími. Byla na první pohled silná, sebevědomá a instinktem každého muže odhalená jako ideální žena. Tak to bude průser“, řekl si – a byl.
Psali si, telefonovali si a opět se setkali. Okolnosti jim umožnili strávit spolu znovu noc. Tentokrát už však nebyla jejich noc nevinná. Věděli, že to udělat nesmějí a věděli, že to udělají, protože musí. Snad jim to Osud dlužil, Bůh byl někde schovaný a Ďábel se smál.
"Proč jsi o mě tenkrát víc nebojoval ?!", ptala se ho. "Proč ses neozval dřív?!“
Ona dodnes neví, kde celá ta léta byl a co tam dělal, ani čím vlastně byl. Cítil, že by pro ni byl ochotný udělat všechno na světě, jen aby ji získal. Věděl však, že nesmí udělat nic, aby ji neztratil. Jenže - stejně ji ztratil. Milovala svého muže. Milovala však i toho kluka s mokrými vlasy, co se k ní přitulil v daleké minulosti pod dekou kdesi v chatě u řeky.
Věděli, že jejich láska musí usnout s ranním sluncem, které ukončí tuto noc. Oba měli své rodiny, minulost, budoucnost , povinnost… Oba – ona i on byli šťastní, že spolu prožili třetí noc, ale věděli, že už žádná další nebude. Jemu teprve tehdy došel pravý význam slov - "už nikdy, nikdy, nikdy…! NAVŽDY !“
Ona je věřící, on ne, to mu ale nebránilo v tom věřit, že snad někde opravdu existuje ten "druhý“ břeh, a tam se zase sejdou. Zas mu bude ležet v náručí a on ji bude zase hladit po těch krásných voňavých vlasech. Její kůže bude zase horká a vůně omamná. Ona bude zase poslouchat jeho hlas, který měla tak ráda. Jejich duše budou čisté a bez hříchu…
Hoď kamenem, kdož jsi bez viny… VLADIMÍR KROUPA
|