Už je to čtyřicet let, co ho můj strejda pro mé rodiče namaloval. Moji rodiče, tak jako spousta jiných mých drahých, už nežijí, a tak ten obraz teď patří mně. A s ním i klíč od dětství… Sedím u počítače a koukám se na stěnu před sebou. Visí na ní obraz srubu, co postavili kdysi rodiče mého dědy.

      Ano, je to ten, jehož fotku jsem přidal k tomuto svému vzpomínání. Asi žádná světová galerie by ten obraz do svých sbírek nechtěla, pro mě je přesto jeho cena nevyčíslitelná.  Pokaždé, když se na něj podívám, jako bych skrze něj mohl vejít tam, kde je každý člověk většinou šťastný – do svého dětství...

      Dejme tomu, že je rok 1978. Je mi deset let, půlka července, a svět je tím nejbáječnějším místem ve vesmíru, vždyť jsou prázdniny…Myslím, že je pátek; musí být, protože po týdnu přijedou naši z Prahy, aby babičce a dědovi ulehčili od hlídání mě a bráchy.

      Takový pátek na chatě začínal většinou v létě tím, že se mazalo stoupnout si do fronty na místo, kam v jedenáct hodin přijížděla pojízdná prodejna. Takovej chleba, kulatej, velikej a voňavej, jakej vozila ta pojízdná prodejna, takovej jsem už nikde a nikdy jindy nejedl.

Dědův srub v zimním hávu na fotce, která je mnohem starší, než jsem já...

     Před obědem jsem vyběhl do stráně mezi borovice a přinesl tam odtud malé sameťáčky, aby bylo do polívky. Odpoledne potom přijeli naši. Trocha nervozity, ale klaplo to a smíme jít s bráchou večer do Staré Hutě do kina. Dávají Sedm statečných a lístek „do první brázdy“ stojí čtyři koruny.

     Celou noc potom zase budu rajtovat na koni, střílet z coltu a krýt záda Chrisovi. Spát budu tu noc na verandě toho krásnýho dědova srubu, srubu, co má ve spárách jíl s mechem, co voní jako železniční pražce, a co kolem něj šumí vítr ve větvích borovic, jabloní a stařičké břízy.

      Někdy k ránu ke mně do snu pronikne houkání vlaku směr Dobříš, ale to nic, řeknu si - to jsem jen já a další kovbojové v ohradách u nádraží a sledujeme sázku o to, jestli je rychlejší nůž, nebo colt…