Tohle jsou moji rodiče v době,

na kterou právě vzpomínám.

Nejšťastnější období jejich života...

      Začne se zpívat že „…padla mlha na prales, v osadě zaštěkal pes. Výkřik zní, pro pět ran mládenci, je tady indián. Trempa div mrtvice neraní, když mu někdo čumí do spaní, s kudlou v ruce, kolťák za pasem, žene si to vyrovnat s tím mamlasem…“

     Blíží se půl jedenáctá a my, děti, budeme muset jít spát – povinně. To aby si konečně mohli dospěláci přestat dávat bacha na jazyk a začít se konečně bavit tak, jako se dospěláci baví.Jasně, že se nám, potěru, vůbec spát nechce, ale nedá se svítit. Ale co, za rok zase poletí vlajka vzhůru k nebi, zase budou mraky jisker, zase se povedou řeči. Zase se sejdou lidi ze široka a daleka, aby si řekli, co se jim za ten rok povedlo zažít.

     Tohle všechno trvalo snad až do mojí vojny. Tehdy už jsem sice nemusel chodit spát s „potěrem“, i ten voskovanej kelímek s pivem už jsem směl držet v ruce, vedl jsem řeči a kouřil důležitě cigáro.

     Jenže po vojně se nějak všechno změnilo, přišel rok 1989.

     Přišla svoboda, odešel bolševik, a stalo se něco smutnýho a nepochopitelnýho. Svět, alespoň ten náš, se přikryl „sametem“, kterej udusil oheň v ohništi na zahradě pana Peka, i v srdcích kamarádů, kteří se kdysi u toho ohniště setkávali. Lidi najednou, bůh ví proč, zapomněli na vlajku a mraky jisker, zato si vzpomněli na svoje peněženky, na auta, hadry a cingrlátka.

     Pan Pek umřel, s ním spousta dalších a najednou už nebyl nikdo, kdo by chtěl organizovat pro děti závody. Nebyl nikdo, kdo by rozeslal zvadla k ohni, kdo by vytáhl vlajku na stožár. Ještě že mi zbyl ten obraz dědova srubu. Stačí se na něj podívat, a v mým srdci zase – vlajka vzhůru letí…

 VLADIMÍR KROUPA

Věnováno památce všech těch, kteří byli u toho,

a kteří už nejsou.

Ne, nezemřeli jste, všichni jste přede mnou v tom obraze,

na který se právě teď dívám…

Komentáře (25)

Zobrazit/Skrýt komentáře Pane Kroupo, : Petronila krásný povídání, i mně to rozezvučelo pár strunek. I ten srub byl podobnej... Akorát já ty osadní závody zažila dávno "po sametu", to není dobou, to je lidma... červenec 22, 2014 01:38 Petronillo : Mikin taky to tak vidim. My trampove jsme dokazali (nebo jsme se snazili) byt svobodni i v dobe nesvobody. A tak se trampingu darilo paradoxne vic za komousu. Ale ja znam osady a party, kterym rok 89 neublizil, naopak se diky tomu kamaradi mohli konecne vypravit treba do Ameriky, Kanady nebo Australie. Tady na Yukonu se obcas dvere netrhnou….. Panu Kroupovi se asi rozpadla jeho parta a tak to vidi takhle smutne. červenec 22, 2014 02:39 Ona ta posametová doba paradoxně trampingu nepřeje. : Myška Nejen že už není proti čemu se vymezovat, ale některé osady úplně rozložily nové možnosti. Dost lidí začalo podnikat a najednou neměli čas a chuť trávit volné chvíle na trampu... Otevřela se možnost cestovat do celého světa... Začaly se vracet komunisty ukradené majetky včetně lesů a někteří staronoví nebo noví majitelé nechtějí ve svém lese trpět trampské osady, chaty, které byly leckdy za komoušů postavené načerno,... Staré trampské osady vzniklé v padesátých a šedesátých letech vymírají. A generace dnešních třicátníků a mladších ročníků dává přednost jinému trávení volného času, těm nestačí sednout na vlak, a jít se s kamarády toulat do lesa. Dnes je populární cyklistika, různé adrenalinové sporty... červenec 22, 2014 06:55 Mysko, : Mikin taky to tak vidim. Ale coby optimiste muzeme rict, ze vitezi kvalita nad kvantitou…. červenec 22, 2014 07:00 bože, : mura1 ty černobílý gumový kopačky. jak já je nenáviděla červenec 22, 2014 07:56 Teď jsi víla z paneláku, : Krakonoš samá dečka, samej krám... Vona ta deziluze z vodložení maskáčů a zahájením honby za matérií potkávala spoustu trampů po všechny generace, doba nedoba. (Stačí si poslechnout Daňkův song Fotky.) A protože já jsem nikdy žádnej vortodoxní tramp nebyl, nesdílím tak úplně černobílej názor, že v určitým věku vodložit kanady, liščí vohon a jít něco kloudnýho dělat je špatně . Každopádně trampský hnutí je, podle mýho soudu, časově velmi vomezená záležitost čerpající z romantickejch představ vo "Divokým západě", takže je logický, že když tenhle duševní zdroj pomalu patří minulosti, zaniká i tramping. Vznikaj zase jiný věci, dnes například prakticky každý dítě, pokud chce, má možnost jezdit na koni - kde bysme se toho my, Husákovy děti, nadály? Prostě vše plyne, jak vobjevili filosofové už ve starověku. A tak se vrátím k citovaný písničce v úvodu. Ty verše pokračujou: "Já si přál jen abys byla pořád stejná, přísahám..." Základní vomyl chlapa, zdaleka né jenom trampa. Člověk - a žena zvlášť - se v průběhu času neustále mění. Kdo touží zadržet její podobu (a nemyslím zdaleka tu fyzickou) na věčný časy, zkouší zadržet vodu v řece tak, aby vstupoval stále do tý samý. Bláznovo počínání... P.S. Ale mám trampy rád a jsou mi sympatický. A článek je to nádhernej. červenec 22, 2014 08:55 ... : mia I taky mi konec přijde až příliš depresivní. Něco odešlo, něco přišlo. O víkendu mi děti vzaly do Regensburgu a na blízkou Walhallu, nádherně se tyčící nad Dunajem. Přála jsem si tenhle výlet k narozeninám, které v červenci mám. /Záměrně píši mám, nepíši slavím, slavit už tedy není moc co. Vždyť dnes je to 36 let od mé první svatby, zrovna rok 1978 o kterém píše pan Kroupa/. Ten pocit, že moje děti i já už můžeme svobodně cestovat a nemusíme mít nutně statisíce na účtě, je moc prima. Navíc obě mladší děti už opustili českou kotlinu a zkouší odkoukat jak se věci dělají jinde. červenec 22, 2014 09:05 Krakonoši, : mamča souhlas s posunem někam jinam - dál. I když Wabi Daňka a HopTropáky poslouchám pořád, už je to nostalgie. Ale vzpomínky na doby "před sametem" mám stejné, jako Vladimír Kroupa. Naše parta bláznů, co pořádala pro děti "Rodinné olympiády" s kuriózními disciplínami, aby mohla občas vyniknout i úplná nemehla, ukončilo podnikání několika z nás. Přestali být pány svého času, nepřipadalo v úvahu vzít si dovolenou v sezóně (ať zimní nebo letní) a všechno se muselo podřídit práci. Aby byla, aby je nepřeválcovala konkurence...atd. Poslední ránu "svobodě" daly mobily. Teď už jsme k zastižení kdykoli a kdekoli, třeba i na WC . Né, že by se mobil nedal vypnout, ale v podstatě se bojíme to udělat. Co kdyby nám uteklo něco ...? Mobil je dobrý pomocník, ale špatný pán. A tak se občas zajdu podívat na Kodu do "Údolí děsu", kde i přes občasnou modernizaci pořád ještě žije osada z dob první republiky. Není tam elektřina, voda se bere ze studánky a v tůňkách u chat se v potůčku chladí láhve s pivem. Potlachy se dělají u starého žebřiňáku na osadní louce a různé soutěže se dosud vymýšlejí hlavně pro děti. Skoro každý tam na něco hraje a je jedno, jestli je virtuóz nebo umí jen tři akordy. Jako by se tam zastavil čas. červenec 22, 2014 09:23 mamčo : mia I o víkendu jsem si na Tebe vzpomněla - když píšeš o těch hrách - moje a sestry vnoučata hrála hru vemeno o které jsi kdysi na Kudle psala a já ji neznala. Prima zábava a spousta legrace. Díky za tip. červenec 22, 2014 09:27 Vždyť já neříkám, že to není vývoj, možná dokonce přirozený :-) : Myška I nás, naši osadu, to postíhlo. Ale když se sejdeme, když se hraje a zpíváme u praskajícího ohně, zase jsem ti náctiletí a je nám spolu dobře. A to od založení naší osady uplynulo víc jak třicet let. červenec 22, 2014 09:44 ... : deeres V Údolí děsu to už také není to, co to bývalo ještě před devadesátým rokem. Původní osada je z poloviny 20.let, a tak se už generačně poněkolikáté vyměnila. Horem se tam teď zajíždí auty a na sruby, které jsou úplně nahoře na břehu Kodského potoka, neustále tlačí ochranáři a žádají jejich zlikvidování, stejně tak, jako to postihlo trempy ve vedlejší Císařské rokli. Do té je přístup zakázán, vyskytuje se tam vzácná orchidej a travertinová jezírka, která by sešlapem mohla být zničena. Jenže zlikvidované sruby byly až pod jezírky, těsně nad tratí. A kdyby nebylo osadníků v Údolí děsu, kteří udržují čistý průtok potoka a vysekávají louky ve stráních, už by bylo údolí dávno zarostlé křovisky. Zmizely by chráněné rostliny, které zde rostou na vápencové půdě, zmizely by barevné orlíčky, koniklec, řepík, třemdava i oměj šalamounek. Nejstarší trempka z údolí před týdnem oslavila své 95.narozeniny. http://trempoviny.rajce.idnes.cz/Udoli_Desu_-_taborak2009/ červenec 22, 2014 12:14 pane Kroupo : šídlo "najednou už nebyl nikdo, kdo by chtěl organizovat pro děti závod" - tak pročpak se té organizace neujmete ? jojo tyhle nářky typu "nikdo už" a "někdo by měl" jsou klasické - a když se dotyčného zeptáte, co s tím dělá on, tak se strašně diví..jak on? co on? na to on přece nemá čas a vůbec se ho to vlastně netýká ...přece NĚKDO by měl! červenec 22, 2014 12:17 šídlo, : Myška tys ten článek pana Kroupy moc nepochopila, co... červenec 22, 2014 12:35 šídlo, ty jsi nějak zatrpklá, : KATE5 kdo ti ublížil? Všimla jsem si, že tvoje komentáře jsou většinou dost rejpavé a agresivní. Tak si to tak neber. Vladimíre, váš článek je hezký, nostalgický. A nevěřím, že byste byl nějak depresivní. Cetla jsem už i jiné vaše člálnky červenec 22, 2014 13:17 deeres : mamča Díky za hezké fotky. Tady je trocha historie : http://www.udolidesu.cz/historie.php?detail=no Tedy ne, že bych to pamatovala...:-) červenec 22, 2014 13:27 Hmmm, : Mikin nase osada se taky rozpadla, ale jeste za komousu, diky emigraci 3 clenu. Ale jakasi sirsi parta, ktera vznikla ze skautskych oddilu Brno 17 a 18 se ma porad jeste k svetu a organizuje vsechno mozne. Vcetne akci pro deti (nekdy uz i pro vnoucata). Pri poslednich dvou navstevach Ceska me Myska pozvala na trampske baly ktere porada jeji osada a byly nadherne…. Me se ten clanek moc libi, ale pravdu ma myslim i Sidlo…... červenec 22, 2014 18:35 chápu Šídla, : Petronila ač se mi začátek článku moc líbil, tak ten konec byl jak studená sprcha. Jako by svoboda byla něco negativního, a taky mě zarazilo to " najednou už nebyl nikdo, kdo by chtěl organizovat pro děti závody. Nebyl nikdo, kdo by rozeslal zvadla k ohni, kdo by vytáhl vlajku na stožár." Protože mě přesně jako Šídla napadlo - a co pro to udělal autor, když po tom tak teskní? On byl patrně taky jedním z těch, co nechtěl organizovat pro děti závody, co nebyl ochoten rozeslat zvadla k ohni, co nevytáhl vlajku na stožár. Protože měl taky jiné zájmy, snad taky auto a peněženku, snad něco jiného - to není podstatné, podstatné je, že když ti staří jako pan Pek umřou, tak je na těch mladých, aby tu štafetu zvedli. A když nezvednou, tak zkrátka nebude nic, tradice skončí. A není fér vyčítat to jen "těm druhým" a předhazovat jim auta a peněženky, když jsem sám vlastně udělal to samé. Tím nechci shazovat jinak moc pěkné povídání, ale tohle je prostě dobré si uvědomit. Že nastane okamžik, kdy už nebude pan Pek, a jestli budu chtít nějaké pokračování, nezbude mi, než sám se stát panem Pekem II (a mít z vlastní vůle méně času na své vlastní auto, peněženku, hadry a cingrlata). červenec 22, 2014 21:30 Pane Kroupo, : Myška já vím, co jste tím chtěl říct... červenec 22, 2014 21:52 šídlo, Petronilo, : KATE5 to je téměř demagogie - když uvidím někde neudržovaný barák, tak mám vzít kbelík, štětku, dát se do práce? Když je někde zanedbaná louka - mám tam přijet se sekačkou? --- Jinak podle vás nemůžu napsat, že "jsem viděl neudržovaný barák, zanedbanou louku..." Nemůžou všichni dělat a umět všechno. červenec 22, 2014 22:02 kate5, : Petronila ano, ale ten barák, ta louka nejsou moje. Té osady jsem ale součástí, jsem "jeden z nich", a když jsem byl malý, tak jsem to dobrodiní, které pro mě připravili jiní, využíval. Teď ti jiní už nejsou nebo jsou moc staří, kdo jiný by to po nich měl převzít, než ti mladší z osady (jedním z nichž je autor)? červenec 22, 2014 22:45 drahá kate5 : šídlo humorné na tom je, že tvůj příspěvek, obviňující nás z demagogie, je sám její dokonalou ukázkou červenec 23, 2014 19:23 Copak jste nepochopily, milé dámy, že ten závěr je jen takový povzdech? : Myška Pan Kroupa nepředkládá problém k řešení, určitě ví sám moc dobře, jak se zachovat, a možná že tu štafetu se svými kamarády převzal. Aniž by se o tom zmínil v článku, protože o tom ten článek není. Je to vzpomínka na dětství, na doby dávno minulé,... tak proč to brát jinak? červenec 24, 2014 06:59 milá Myško, : Petronila právě že ten "povzdech" mi trošku zkazil pocit z toho článku, kterej mi jinak připadal krásnej. Přesně jak to tu někdo zmiňoval, ve stylu "teď jsi víla z paneláku, samá dečka samej krám". Nostalgie po dětství je normálí a pochopitelná, akorát jsem nevěřila vlastním očím na tom závěru, že mi přišlo, jako by autora vlastně mrzelo, že přišla svoboda (a s ní spousta jiných možností, kterým řada lidí dala před chatařením přednost). A místo toho, aby si hráli na kovboje, a snili o Americe, tak se do té Ameriky třeba zajeli podívat (a pak jim holt už nezbývalo tolik času na osadu a věci s tím spojené). Myslím, že by to skoro vydalo na další článek, třeba o tom, jestli a nakolik je dobré mít možnost plnit si své sny, a jestli omezené možnosti jsou vlastně výhoda nebo nevýhoda. červenec 24, 2014 12:11 ... zvednout štafetový kolík? : Giota Bohužel mnohdy člověk naráží na pohodlnost dětí. Kde jsou ty časy, kdy se party dětí scházeli v ulici, nebo na plácku, návsi a pod. a hrála se vybika, fotbal, na indiány atd. Minimálně "do večerníčku" jsme byli venku. Moje děti to zažily ještě na vesnici - kamarádky, co přijeli za dcerou z města, se divily, že se něco venku děje, tehdy už to ve městě zahynulo. Dneska můžete nabídnout soutěže - a kvůli lízátku se nikdo snažit nebude. Děti sedí u televise a počítačů už všechny, i ty vesnické. červenec 27, 2014 20:08 Gioto, : Petronila No ale ovsem to je pak těžký. Kdyz by o to ty děti an i nestaly.... Tak komu to vyčítat, taky sametu? červenec 27, 2014 20:43

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující