Poslední červnová neděle je slavnostní. Běží se Derby, nejvýznamější dostih sezóny. Tribuny jsou zaplněny do posledního místečka svátečně oblečenými diváky, ženy v letních šatech nenechají mužské oči v klidu. Z amplionů se vlevají do uší návštěvníků již mnohokrát slyšené melodie, a vůně opékaných buřtů láká...

    Přišel jsem do stáje hodinu před dostihem, připravit Japana do čtvrtého a Muráně do sedmého dostihu; hudba je slyšet i ve stáji. Koně jsou neklidní, Japan příšerně vyvádí. Chodí nervózně v boxu dokola, sláma je vyházená až na chodbě. Ví, že dnes poběží. Jsem ve stáji sám a po několika marných pokusech nasadit ohlávku a přívázat jej, začínám být také nervozní. Klidné mluvení, nabízená mrkev, tráva, nic nepracuje. V boxu se vzpíná a pokud  pootevřu dveře, vyhazuje zadkem a kopne do nich. Čas letí jak splašený, a já vím, že situaci sám nezvládnu. Vyjdu před stáj v naději někoho požádat o pomoc. Nikde nikdo!

    Vracím se do šera stáje a bezradně se dívám na hák s dostihovou uzdečku, kterou mám nasadit na hlavu toho cvoka. V okamžiku, kdy se rozhoduji zkusit štěstí znovu, slyším hluk motorky a ve dveřích stáje se objeví ustaraná tvář trenéra. Když mne vidí živého, bleskově se zklidní a spustí: „Tentonoc, kde se flákáte, už jste měl být na závodišti, start je za dvacet minut,“ a já jen kývnu hlavou směrem k boxu. Bleskově zhodnotí situaci, popadne koště s dlouhou násadou, kterým se vymetají pavučin. Než se koník stačí vzpamatovat, přetáhne jej pořádně přes zadek a zavelí: “Přivaž ho!“ Když viděl mé váhání, do boxu mne strčil. Okamžik mé nerozhodnosti ten rozmazlenec využil a kopnul po mě. Minul mně jen o kousek.

      „ Tak to teda ne!“ procedil jsem přes zaťaté zuby,  dvěma rychlými kroky jsem se dostal k jeho krku, chytil jsem se za hřívu a nabral jej kolenem do žeber. Heknul a postavil se vzorně do pozoru a nechal se pokojně přivázat. Vyšel jsem z boxu a dostal opět pohlavek… „Tentonoc ty pitomče, vždyť běží nejdůležitější dostih v jeho životě. A švihejte sebou, ať jste za chvilku na závodišti.“ Vyšel rychle ze stáje a slyšet byl již jen vzdalující se praskavý zvuk jeho motociklu značky Pionýr, který jsme nazývali „kozí dech“.                                        

      Poslední dostih skončil, návštěvníci se pomalu vytráceli. Skalní fandové a zaměstnanci dostihového sportu se přemístili do baru pod tribunami, kde se zápalem diskutovali o zajímavých událostech dnešního odpoledne. Japan zaběhl pěkné čtvrté místo, ale Muráň z deseti koní doběhl až šestý a já byl smutný.

      Vše se opakovalo jako  předcházejících dostizích. Na startu byl pomalý, netrpělivý jezdec jej párkrát přetáhl bičíkem a tím skončil, i kdyby v sedle podal sebelepší výkon. Muráň se naštval a dostih jej přestal bavit…

 Když jsem se odvážil panu Maškovi říci, aby při startu na Muráně nepoužil bičík, rozesmál se. Aniž by mi věnoval sebemenší pozornost, dlouho vrtěl hlavou a jakoby pro sebe jen opovržlivě řekl: “Von ten kluk bude v učení za týden dva dni, a už mě radí".  Nestál jsem mu ani za odpověď...