Druhý den ráno jsem do stáje přišel úmyslně pozdě, v nejisté naději, že toho smetáka Japana vyfasuje na pucování Šviřák. Ten se na mě ale šklebil a viditelně rád informoval, že je po mně poptávka. Trenéra jsem zastihl u Čibuka, prohlížel pečlivě šlachy předních nohou.

       „Dobré ráno, pane mistr.“ Pozdravím jako vždy a snažím se zmizet.

       „Tentonoc, kde se flákáš,“ zareagoval na můj pozdrav a symbolicky se podíval na hodinky.

       „Pane mistr, já…“ víc mi jako vždy, nedovolil říci.

       „Postaráš se o Japana, Prchal zde měsíc nebude, Čibuka vezmeš po druhém lotu ven a dáš mu vodní masáž na přední nohy, a švihej sebou, jsi pozdě.“

       „Pane mistr...“ řekl jsem již opět zbytečně, ve snaze změnit jeho rozhodnutí. Pokračoval ve vizitě koní a nevěnoval mi již pozornost.   

      „Copak, nějaká ti přilehla košili?”  Zeptal se pan Merta a položil před box velkou hrubou plachtu, popadl vidle a začal na ni vyhazovat mokrou slámu s koňskými koblížky.

      „Pane Merta, vy to máte doma, ale já to musím honit po chuchelských kopcích, a tak se mi občas ráno nechce z postele.“ Odpověděl jsem přešlapujíc v obavách před boxem, a s nechutí koukal na cedulku se jménem Japan.

     „Ach jó..., ten den pěkně začíná,“ řekl  jsem nahlas. Vysoký tříletý hřebec, hnědák, rozmazlený pacholek, jakmile mne zahlédl, přišel ke mřížím. Pokýval vyzývavě hlavou, zaržál vysokým hlasem a kopl do dřevěného obložení. „Tak pojď, nemohu se dočkat, já se zde totiž děsně nudím,“ říkaly jeho drzé oči.

      Navléknout a zapnout stájovou ohlávku, to byl obtížný úkon, úmyslně zdvíhal hlavu vysoko a odmítal si ji nechat navléci. Viditelně se radoval, když se mu podařilo kohokoliv štípnout zuby. Neměl rád jakýkoliv úkon tělesné očisty, při kartáčování břicha poklusával na místě, sklápěl uši a snažil se obtěžovatele zbavit.

      Jeho ošetřovatel, Jirka Prchal, byl malý pořízek, boxoval za jakýsi pražský klub a na mně trénoval. Kdykoliv mne míjel, předvedl několik boxerských úderů naprázdno a potom mi jednu ubalil do ramene či do žeber. Kromě výšky si s Japanem byli v mnohém podobní.

      „U žen získáš náklonnost květinou, u koní čerstvou trávou.“ Poradil mi pan Merta, když mne přistihl bezradně přešlapovat před dveřmi boxu. Za krátkou chvíli jsem si vykračoval chodbou s pugétem vojtěšky, již zdobila i kvítka. Chlapi si nenechali ujít podívanou a komentovali pochvalně kytici.

      Otevřel jsem dveře boxu a Japan neodolal. Opojen vůní, pustil se s vervou do zelené pochoutky. Nechal se bez odporu odvést a byl jako beránek. Vyšel jsem pyšným krokem vítěze a mírně se uklonil. „Pánové, zde jste se mohli poučit, jak pracuje profesionál,“ ohlásil jsem nahlas přihlížejícím. Panu Mertovi jsem přes uličku děkoval zdviženým palcem.

    První ranní hodina ve stáji probíhá vždy ve spěchu, vyčistit stání, prohlédnout kopyta, rychle koně překartáčovat, některým natočit na nohy bandáže, jinde nasadit ochrané kryty na holeně, jiné a jiné drobnosti.