Vážení, vyprovokovali jste mě příjemným povídáním a komentáři o Praze. Ač nejsem Pražák, ještě dobře si vzpomínám na moje toulky metropolí začátkem devadesátých let. Přijížděl jsem ranním vlakem pravidelně každou středu s připraveným itinerářem, kam se podívám.

      Tak jsem za dva roky nachodil po městě k tisíci kilometrů a neustále se rozhlížel, všímal si detailů staveb, šlapal neznámými uličkami, vkrádal se do vnitrobloků a sledoval šum velkoměsta i z druhé strany domů. Výlet byl zakončen v Trojanově ulici, kde začínala odpolední škola. Mnoho se změnilo za dvacet let, jen si nemohu ujasnit, zda změny vedly k lepšímu.

 
     Nechodil jsem ještě po světě, když můj děda napsal knihu. Za uplynulých čtyřicet let nebyla vhodná příležitost si ji přečíst. Asi čekala na moji skutečnou dospělost.  Musíme  dosáhnout určitého věku, abychom si dovedli pošmáknout na kvalitě... Jen  lituji, že nejsem rodilý Pražák, Pardubičák, zkrátka Středočech.  O těchto končinách totiž kniha hovoří. 

      Zmiňuje místa, podniky i jména, které mnohý pamětník ještě může znát - nebo aspoň jejich potomky. Předkládám vám pohled na vaše město, jak se jevil před sto léty mému dědovi:
 

     „Souvislé vzpomínky na Prahu se mi uchovaly v paměti teprve z mých zájezdů v roce 1891. V tomto roce Jubilejní výstavy jsem byl v Praze a ovšem i na výstavě celkem sedmkrát.  Je to jistě velmi mnoho, povážíme-li,  že mi tehdy bylo necelých devět let. Všecky tyto mé zájezdy do Prahy byly vždy jen na jeden den.

      Pamatuji si z tehdejší doby na jeden delší pobyt, myslím, že třídenní. Bylo to v době, kdy byl v Praze návštěvou císař a bydlili jsme s otcem na Bělského třídě (Dukelských hrdinů), nedaleko výstaviště v hotelu Tivoli. Byl to nový dům, jenž stál tehdy ještě o samotě a když jsme ráno z něho vyšli, viděl jsem hned napravo v dálce výstavní bránu a za ní obrysy Průmyslového paláce.

      Jednotlivé návštěvy Prahy z té doby se mi v paměti slily, ale celkový obraz, vzniklý z tehdejších  zkušeností, je výrazný. Přijíždívali jsme do Prahy časně. Ulice zrána bývaly lehce zamlženy a nebyly otevřeny ještě ani uzenářské  krámy, na jejichž  teplý párek jsem se vždycky těšil.

     Z obchodů jsem si zapamatoval dům U města Paříže v Celetné ulici (dnes stojí na jeho místě obchodní dům Baťův) a obchod s poštovními známkami v malém bazaru  mezi Příkopy a Ovocným trhem. Na ulicích mne ovšem nejvíc poutala koňská tramvaj. Výstražné pískání jejích kočí a stejnoměrné dusání koní bylo pro mě dlouho  charakteristickým zvukem Prahy.

     Různobarevné tramvajové lístky (každá trať měla jinou barvu) jsem horlivě sbíral. Svezl jsem se také na elektrické dráze, kterou asi v délce osm set metrů postavil Křižík v době Jubilejní výstavy jako výstavní objekt v Ovenecké ulici na Letné (Ovenec je původní název Bubenče). Když jsme po ní jeli, musili kvůli mě zastavit, protože mi za rychlé jízdy v otevřeném voze uletěl klobouk.

     Byl jsem tehdy také v Národním divadle a to odpoledne na Cestě kolem světa v osmdesáti dnech, v níž hrál Mošna nějakého legračního kuchaře.

     Na hřišti v městských sadech (Vrchlického) jsem se při zatáčce svrhl s trojkolkou, na jaké bylo možno se za poplatek projet a do klece s papouškem jsem strkal prst tak všetečně, že mě do krve klovl.