Strana 2 z 2 Můj otec se podobal asi nějaké osobě známé z veřejného života nebo z úřadu, a to nám vydatně pomáhalo při příležitostech zvlášť slavnostních. Strážníci nás uctivě zdravili a beze slova nás pouštěli tam, kam bychom se jinak nebyli dostali. Při svatojánském ohňostroji jsme se tak mohli usadit na připravených židlích na lávce Novotného a při císařových jízdách Prahou jsme mohli procházet pečlivě udržovaným špalírem hned za císařským průvodem.
Na Jubilejní výstavu si pamatuji dobře. Vidím jasně před sebou obrovskou homoli znázorňující denní spotřebu cukru v Čechách, stejně jako ojíněné stroje na výrobu umělého ledu, prodavačky v holandských čepečkách, roznášejících van Houtenovo kakao, stejně jako výrobu párků, které se na místě udily a prodávaly.
Nejvíc na mě působily ovšem večery u světelné fontány. Kaskády různobarevných světelných proudů, nepřehledné množství lidí a zpěv vlasteneckých písní se tu spojovaly v mohutný dojem, který nemohl nepůsobit na dětskou mysl. Abych se otci v tom hemžení a vzrušení neztratil, připjal mi vždy pod ramena svůj řemen a za ten mě držel.
Náhodou jsem byl na výstavišti svědkem toho, jak se utrhl balon Kysibelka (dřívější jméno Mattoniho kyselky podle místního jména Kysibl), jenž na výstavou vzlétal jako balon upoutaný a tehdy zrovna letěl volně…“ Kniha, ze které je úryvek, se jmenuje Paměti a jiné rukopisy a skutečně stojí za přečtení. VILÉM
|