Již druhý rok každé ráno zdolávám poklusem kilometr cesty z internátní školy pro jezdce z povolání do stáje dostihových koní trenéra Truhláře. V letních měsících běžím téměř vždy lehkou mlhou, kterou ranní slunce barví do bledě modra, a vzduch je prosycen pachem koňského hnoje. Na podzim peláším ke stáji ranními mrazíky,  které v zápase s mlhou kouzlí na ještě zelené trávě stříbrné koberce.

           Po tréninkovém cvalu vystřeluje zadýchaným koním z nozder pára, a jemné chmýří na čumácích vypadá jak pocukrovaná bábovka. V zimě,  kdy rána jsou krutá ke všem, za úplné tmy, běžím naplno, a s červeným nosem a párou u pusy rád vběhnu do tepla stáje. Koně v těchto mrazivých ránech klusají zabaleni v dekách, jezdci, shrbení v sedlech, jsou promrzlí na kost a nevrlí. 

          Jaro je krásné, hřebci nepokojně poklusávají a zdraví hlubokým hlasem čtyřnohé krasavice. My, učni jezdeckého umění s bujností  hříbat, závodíme v běhu nádhernými jarními rány. Zadýchán, nabit energií, se ve vratech stáje otáčím, a s uspokojením zjištuji, že dnes jsem vítěz.

x x x

          Do každé z deseti dostihových stájí přivezou na podzim několik ročků, plnokrevníků z nejslavnějšího rodu koní na světě. U každého z nich lze listovat dějinami rodokmenu do poloviny sedmnáctého století,  až do stájí anglické královny, k jejím nádherným třiceti klisnám, a až ke jménům  slavných hřebců: Gogolfin Ber, Dearly Arabien, Berley Turk…
 
          Ročkové ještě neumí nic, jsou odvedeni z pastvin, kde byli štastní a svobodní. Během několika zimních měsíců se musí naučit být ovladatelní. Dělat to, co si lidé od nich přejí. Plně s nimi cítím, protože i na nás, učních, bylo pácháno podobné násilí. S bujarostí hříbat se tomu brání a často některý jezdec pocítí. jak je země tvrdá.
         
          Mám na starost jednoho z nich. Jmenuje se Čibuk. Jeho tatínek je slavný hřebec Detvan a maminka Čita, ta také uměla dobře běhat. Čibuk je krasavec s tmavě hnědou lesklou srstí, ladně klenutým labutím krkem a mezi očima svítící velkou bílou skvrnou, zužující se v tenkou čáru, končící na nose.

         Od prvního dne se máme rádi. Každé odpoledne jej kartáčuji, až se ze mě kouří. V přehlídce krásy se umístil na druhém místě. Já se o to také zasloužil. Srst se mu vždy leskla, až oči přecházely.

          Našel jsem Čibukovo lechtivé místo - vždy, když jsem je stiskl patou, nádherně se vzepne. Trénér nám však naše vystoupení zakázal s připomínkou: „Čibuk není cirkusový kůň, byl prodán na aukci za půl milionu a jestli se mu něco stane, tak tě přerazím!“

          Naučil jsem jej tedy jiný trik. Poškrábal jsem mu lehce prstem spodní pysk, a on vždy několikrát zakýval hlavou: "Čibuku, že by panu Záveskému mezi nohami proskočil bernardýn?“  Čibuk pak vždy kladnou odpověď kýváním hlavy potvrdil.

          Někdy se mě pak chlapi, dotčeni Čibukovou neomylností,  snažili i inzultovat...