Mám na starost ještě jednoho koně, jmenuje se Muráň. Je tmavě hnědý, na čele má bílou skvrnu velkou jako slepičí vajíčko. Od prvního dne, kdy jsem do stáje přišel,  jej kartáčuji, omývám mu vlhkou houbou oči a nozdry, čistím kopyta a stelu mu čistou žlutavou slámou, přestože spí ve stoje. Téměř každý den Muráně v treninku jezdím.

        První měsíce jsem byl nešťastný, pokoušel se mne shodit a chtěl běhat tak,  jak si přál on, ale já se zas snažil splnit přání trenéra panaTruhláře, vychovat z něj poslušného koně. A tak, když jsem nedovolil splnit jeho choutky, skousl zuby udidlo a opřel se do otěží, div že nepraskly.

        Po skončení cvalu jsem byl na pokraji svých sil, sotva jsem dech popadal. Nohy se mi nekontrolovaně chvěly, ve stehnech bodavá bolest, záda v jednom ohni a v dlaních puchýře. Veškeré mé připomínky, proč zrovna já musím jezdit tohoto cvoka, padaly na neúrodnou půdu.
      
       „Ježdění plnokrevníků je dřina, musíš se naučit je ovládat, nesmíš být  ale hrubý, mluv na ně, otěže jemně přitahuj a povoluj… Pozoruj,  jak Záveský zvládá Bajkala a toho dokáže udržet jen málo kdo,“ radil mi pan Mašek, první jezdec v naší stáji.

       Říká se, "trpělivost přináší ovoce". Jestli to byla má trpělivost, nebo to nakonec Muráň vzdal, nevím.

       Zvykli jsme si na sebe a rád jej jezdím.

x x x

       Dnes odpoledne si mne a učně Šviřáka přivolal známý jezdec Grešínský. Před stájí trenéra Hofbauera, pro kterou jezdil, nás postavil do řady - vedle učně Pecháta a Vončoka. Požádal nás, abychom napodobili co nejhlasitěji kozí mečení.

      Učeň poslouchá a neodmlouvá, tato zásada nám byla neustále připomínána a tak jsme s vervou splnili jeho podivné přání. Poděkoval a zvolna odešel do chodby stáje. Koukali jsme jeden na druhého a nedokázali si vysvětlit podstatu jeho přání. Všiml jsem si, že před všemi stájemi se podezřele vylidnilo. Nikde nikdo. Jenom starej penzista Nagy se svým psem Fredem kráčeli zvolna domů. Ne rovnou domů, nejdřív do hostince Start, na pár piv.

     Fred totiž pil pivo také.