Stavím se aspoň v hospodě. Rozhlédnu se. Štamgasti žádní. Nevadí, stavím se večer. Žena už byla doma. Byla zvědavá. Držím bobříka mlčení. Prst si dám přes ústa, řka: “... budu mít práci... to ti, holka, musí stačit.“

     Po obědě jdeme na procházku. Sluníčko láká. Po návratu do večeře si čteme. Naše oblíbená zábava. Jakmile se setmí, loudám se do naší hospody. Mám kliku. Hučí to tu jak v úle. Pár štamgastů, co mne znají, ukazuje, abych přisedl.

     Hovor se točí kolem nálezu Prajze. Vyptávají se, tahají rozumy. Pustím informace, ale něco za něco. Víte, novináři jsou zvědavci. Za dobrou informaci zaplatím piviště. Třeba i dvě.

     Marně se snažím zjistit, jak se jmenuje patron, co dával Prajzovi práci. Ani vidina pivka grátis nezabírá. Až najednou se z lokálu přišoural … těžko určit.. Hádal bych na bezdomovce. Zastaví se u našeho stolu: “Šéfe, platí to piviště?“ Kývnu.  

      Přisedne. Nic přijemného... informace jsou přece ale nadevše.

    Vypráví, že svého času se dost s Prajzem kamarádil. Faktem je, že měl v satelitním městečku práci. Přistavoval zimní zahradu. Jo, parádní vilka. Často býval na stavbě sám. Majitel i jeho žena bývali i několik dní mimo dům. To měl Prajz pré, jak říkával. Několikrát tam byl s ním. „Šéfe, paráda. Pivko, cíga. Fakt leháro.“

 Jasně, nedělalo se.

“Ale né, měl oficiálně klíče. Aby mohl makat i v jejich nepřítomnosti.“

 „Šéfíku, momentik. Vyschlo mi hrdélko. Je čas na to slíbené pivko... a raději hned dvě. A jednoho rumíčka mezi to.“ Svažil hrdélko, jak pravil, a navázal na svou řeč.

      “Šefíku, to bodlo. Hrdélko je zasejc jak v duchničce. No, už vám toho moc neřeknu. Nebude co. Pán Prašule se jmenuje Wiessner, německy. Ulice v satelitu má na ceduli K tunelu. Chápete... k tunelu... přitom široko daleko žádný tunel. Jo, pracháči jsou divný. Šéfíku, neboj, mám pamatováka. Mám to zapsaný v mý kebuli. Měl jsem … ale to už dál by vás nezajímalo. Nemá to s Prajzem nic společnýho.“

     Zmlkl, prstem cvrnknul do štítku čepice. Odkráčel středem. Posluchačům, kteří byli jedno velké ucho, jsem nechal donést metr metr piv (tzn. deset kousků).“Pánové, pusy na zámek. Nechcete, aby mi někdo takového solokapra vyfoukl. Tak díky.“

     Zaplatím. Pádluji k domovu. Jednám obezřetně jako myška. Mé sluníčko je v hajanech. Pustím sprchu, a už stojí mezi dveřmi. Nemusí mluvit. Vím, na co čeká. Manželce nelžu, tak si povídáme dění kolem případu. Již v pyžamu, volám Boldánovi. Očividně má radost, nekazím ji. O večerním povídálkovi vše vyklopím.

     Uznale zamručí a dodá: “Jojo, tak zítra ráno v osm. Dobrou.“ Zavěsil.

Pivo moc nemusím a tak...