Hlídka dorazila téměř okamžitě. Nemají služebnu daleko. Dosvědčíme, že jsme to my, kdo volal na oddělení. Ukazuji, kde je nalezené tělo. Celé místo obehnali paskou. Žádají počkat na kriminálku. Zapálím si. Než dokouřím, zastavuje černá škodovka. Vystupuje muž a žena. Vezmu manželku za ruku a kývnu směrem k autu: “Boldánovi“.

      Je tomu již drahně let, co jsme se kamarádili. Přes naše syny. Byli jsme mladí. Dvojice kriminalistů přistupuje. Jemně se usmějí, mrknou. Jsou zde služebně, tak žádné emoce. Podá ruku a představí se kapitán Boldán, kapitán Boldánová.  

      „Prosím, zde kapitánovi vše řekněte.“ S hlídkou jdeme k místu nálezu. Kapitánu Boldánové vše vyprávíme. Vše pěkně popořadě. Dělá si poznámky a s naším souhlasem i puštěný diktafon. Přidává se kapitán Boldán. Ohlásí:“ ... je mrtev“.  

      Poděkuje za spolupráci. Můžeme odejít. Kývne a dodává: “Zítra v 10 dopoledne na oddělení. Služba bude o vás vědět. Zapíšeme vaši výpověď, vy podepíšete. Těšíme se. Tak zítra.“

     Ještě nejsme po snídani, když zvoní zvonek. Zvonek u dveří. V pyžamu otevřu. Soused ze šestého. V ruce drží noviny a ve tváří nadšení. Asi našel nový světadíl.

      Jsem vedle, jak ta jedle. Než jej vtáhnu do bytu, už spustil: “Doktore, včera jsem viděl v Regio tv fotku s upozorněním, že … no rozumíte a v dnešním novinovém vydání to samé. Dobrý den, milostivá,“ to zdraví manželku, “doktore, pro vás, jako novináře,“ - bejváávalo… ale nic nevysvětluji - “mám to, co chtějí policajti.“ 

      Ukážu mu, ať si sedne.  

      “Doktore, někdy na přelomu léta a podzimu, jooo podle fotky je to přece Prajz, že,“ kývnu,  “tak toho jsem viděl tady v hospodě. Chlubil se, že má bezva kšeft. Zedničinu. Někde v satelitním městečku. Práci mu dal... počkat.. počkat... nějaký Wajs nebo tak... A  je prý v balíku. Tahal sebou furt kufřík.. Odřený hnědý kufřík. Nedal ho z ruky. Prý poklad.“  

       Dal prst před ústa, jako že drží tajemství. “Doktore, jako novinář, uděláte s tím něco? Nechci nic mít s policajtama.“ Kývnu a on se poklonkuje. Konečně. Spěcháme. Máme rande s kapitánem Boldánem.  “Mamino oblékat, novináři chodí jako králové.“ 

     Služba nás čekala.  

     Uvedla mne a mou ženu rovnou ke kapitánovi Boldánovi. Nebyl sám. Seděla u něho i kapitán Boldánová. Přivítání s Mirkem i Jaruškou bylo přátelské. Neviděli jsme se dvacet – dvacet pět let? Utíká to. Trocha vzpomínání a návrat do reality. Podepsali jsme výpovědi učiněné minulý den v areálu Květinového vrchu.