Ono vůbec není špatný, si občas občerstvit to, proč s někým člověk je. A teď nemyslím takové ty morálně kladné pohledy, ale ty úplně normální lidské, kvůli kterým se někdy zdrhne úplně jinam. Koukal jsem na Pavlínu, která živě diskutovala s Mirkem o geologii, slušelo jí to a kdybych jí v životě nepotkal, začal bych jí právě teď balit.

Takže jsem to vlastně začal i tak, protože jsem na ní i na to balení dostal chuť.

Mirek u nás nakonec přespal (zapomeňte na nějaké sexuální hrátky ve třech), a já si Pavlínu smilně vychutnal a ta potvora to přesně takhle chtěla.

Mám takový pocit, že žít se ženskou, u které vás ani nenapadne ji občas plácnout po zadku, nemá smysl.

Aspoň mně by v takovém vztahu něco chybělo. Něco hodně důležitého.

A pak to přišlo.

Sotva Mirek odjel, zjistil jsem, že mám na něco chuť.

„Poslouchej… ty mě určitě zdravotnicky odeženeš…“

Pavlína na mně zvědavě koukla.

„Ty mě děsíš,“ usmála se rošťácky. „Copak to po mně budeš chtít?“

„No jak jsme včera trošku řádili…“

„No trošku... trošku hodně… ale bylo to kouzelný,“ líbla mě mezi utřením talířku a hrnku.

Pak obojí odložila, přitáhla si mě k sobě a přitlačila si bříško k mému.

„...tak se mi pak krásně spalo. A měl jsem nádhernej sen.“

„A copak se ti to zdálo, miláčku?“

„To bys nevěřila.“

„Tobě věřím úplně všechno,“ pokusila se zasunout mi jazyk do úst.

„Zdálo se mi, že jsem byl malej kluk … a mamka mi udělala jídlo, který jsem tenkrát miloval. Osmaženej lančmít s bramborovou kaší.“

„Si robíš prču?“ odtáhla se.

„Proč? Ty nevíš, co je lanšmít? To je takový jako maso v konzervě, ale úplně semletý.“

„Já vím, co je lanšmít. Ale jak můžeš od lásky přejít rovnou k jídlu? To nechápu.“

„No a proč ne? Vždyť to spolu souvisí. I přísloví na to je.“

„Ja viem. Láska ide cez žalúdok.“

„Cože?“ rozesmál jsem se.

No jo vlastně. Slovensky to tak být musí. Ale zní to veseleji, než v té naší verzi.

„Přesně miláčku. A vůbec – co kdybych to udělal dneska k obědu? Dala by sis?“

Ohrnula nos. To byl už takový zažitý signál, že asi ne.

„Já na rozdíl od tebe, vzpomínky na lančmít dobrý nemám. My jsme nic takového ani moc nejedli.“

„Nech se překvapit, vzpomeň na bůčkový řízky.“

Pavlínka pokrčila rameny.

„Máš pravdu. To by mě nenapadlo, že to může být tak dobrý.“

„No to je tak dobrý proto, že to je ode mě.“

„Náfuko.“

„Jistě. Jak jinak.“