„Jejda. Koho?“

„Mirek .. tedy pokud trefí, ale já doufám, že jo.“

„Ten tvůj kamarád .. odtamtud?“

„Jojo. Máme něco malého doma?“

„Jo. Majdu. Ale tu mu nedám. Stejně si pak skočíte na jedno, že?“

„To nevím, záleží, kdy pojede domů.“

ONA

V podvečer dorazili.

Ležela jsem zrovna s Majdou na gauči – byl čas kojení.

A jelikož jsem z těch nestydatých žen, co docela v pohodě kojí i před cizími, zcela jistě ve vlastním bytě, byl chudák Mirek hned zkraje konfrontován s nečekaným výjevem.

„Vítej, Mirku. Ciť se jako doma. Budu ti tykat, protože jsi Jirkův kamarád, OK?“ usmála jsem se na něho co nejzářivěji.

Přece jen drobně hrozila trapná situace a ty obvykle zažehnávám co nejzářivějším úsměvem.

Většinou to funguje.

Jenže Mirek zůstal stát mezi dveřma a tvářil se poměrně rozhozeně.

„Prosím tě pojď dál,“ plácl ho Jirka po rameni. „Žádný problém, nám to už vůbec nepřijde... co si dáš?“

Na tomhle místě je, milé dámy, potřebné prozradit, že můj drahý vypadá jak Marlon Brando v nejlepších letech, čili takhle:

 
V oblasti mužské krásy tudíž určitě nestrádám.

Jenomže - jakmile se Mirek konečně rozhýbal a vešel, vypadalo to, že vešel George Clooney v zarostlé verzi.  

Nevím, jestli jste někdy něco podobného zažily na vlastní kůži, v rovině teorie to působí trapně a puberťácky, ale věřte, že ve skutečnosti to s váma jako ženskou zacloumá.

Najednou máte v obýváku toto (a ještě k tomu vyplázlé prso):
 
Proč mě sakra Jirka nevaroval??

Najednou jsem usoudila, že Majda už má dost, a bleskově jsem s ní zmizela v ložnici.

Bylo nutno hodit pohled do zrcadla.

No samozřejmě... bůhví, jestli jsem se vůbec stihla ráno učesat.

To je děs! A to flekaté triko od mlíka!