Standardní problém návštěvníků tohohle kouzelnýho města.

Sem se dostanou, ale vrátit se, to není tak jednoduchý.

Kdysi Myška vymyslela, že Hradec se k návštěvníkům chová prostě nezdvořile.

To aby odradil ty blbý, a zůstávali tady jenom ti fajn.

„No vidíš. Tak kam pospícháš. Já měl poradu, nemohl jsem brát telefony. Kde teď zhruba jsi?“

Vzpomněl jsem si, jak mě kdysi Pavlína pokoušela navést někam .. to jsem tady ještě netrefil ani z nádraží na poštu.

To už je hrozně dávno.

Mirek mi popisoval něco, co se zdálo vypadat jako lízátka, čili stadión. Po levé straně.

„Hele, vydrž, jeď pořád dál a až dorazíš na křižovatku, kde budeš mít po pravé ruce takovou červenou vilku – jmenuje se Anička – tak odboč doprava, pak ještě jednou a já tam budu čekat.“

„Není to moc jednoduchý?“

„Jednoduchý?“

„No na to jak se tady motám mi to přijde prostě moc jednoduchý. To určitě netrefím.“

„Trefíš. Prostě jeď po okruhu, drž se vpravo a u té vilky odboč.“

Vzal jsem to přímo přes město, takže bych ho měl předjet. Mezitím jsem měl telefon od Pavlíny.

„Jirko? Kdy dnes budeš?“

„Co nejdřív to půjde Pavlínko. Co potřebuješ?“

„Nic, jen mě napadlo ti zavolat.“

„Tos udělala dobře, budeme mít návštěvu.“