Některé porady jsou prostě živější. A tahle moje druhá, rektorátní, byla. Musím přiznat, že v prvním týdnu se zatím věci jeví docela příznivě. Je to sice hodně brzké srovnání, ale čekal jsem to od začátku horší. Ne ve smyslu nepříjemností, ale spíš nezájmu. A ten se rozhodně nekonal.

„Pokud se vám podaří realizovat to, co tady předestíráte, budete po dlouhé době první, co tu něco takového rozhýbal.

To bude mít rektor radost,“ oznámil mi vedoucí technického úseku, další člověk, se kterým bude nutné spolupracovat.

„Zkusím to. Mám výhodu v tom, že si můžu dělat co chci. Když to nevyjde, tak to prostě nevyjde.“

„To vám přijde jako výhoda?“

„Z jedné strany docela určitě. Člověk musí řešit problémy osobně, ale jen do určité míry, jinak se v nich utluče.“

Erben zakýval hlavou.

„Nevím, nevím. Ale máte pravdu v tom, že vaši dva předchůdci to brali osobně možná až příliš.“

Zase mi něco zavrtělo v kapse. Doufám že je doma všechno ok.

Tak jsem te na stare adrese uz nenasel a telefon mi neberes. Razim domu, kdyztak se ozvi.

Mirek. Hodněletý kamarád, byl u nás naposled, když jsme ještě bydleli s Myškou sami v malém bytě.

Tak to mě mrzí, jestli se mineme.

Telefon chvíli vyzváněl a pak ho konečně zvednul.

„No?“

„No co no! Kde jsi?“

„Nazdár. Zrovna se pokouším vyjet z Hradce zpátky domů, ale už mě to potřetí přivedlo do centra.“