|
 Jaro není jen slovo. Jaro není jen pojem. Jaro.. jaro je vůně otvírané země. Jaro je vůně rozkvetlých fialek pod keřem. Jaro je bzučení včel v koruně kvetoucí jabloně. Jaro je hemžení hmyzu na louce a poletujících motýlů. Jaro je sluncem laskaný domov.
Dívám se z okna bytu – ale darmo mluvit. Vidím smutek a beznaděj. Nemohu jen tak koukat z okna. Musím ven. Vidět vše na vlastní oči. Beru kabát, čepici, vklouznu do bot – a ven. Toulám se cestou mezi poli. Cestou mezi ploty zahrad a zahrádek. Ticho, sníh, zima a v korunách holých stromů se prohání jen vítr. Dojdu k domku se zahradou. Zahradou s úly plnými včelstev.  Jak jinak, včelař je u svých domečků. Mává rukou, abych vešel dál. Pokyneme si na pozdrav. Naznačuje, ať přistoupím až k úlům a přiložím ucho k úlu. Nic. Neslyším nic. Je ticho… Máchne kolem sebe a utrousí: "Vidíš sám, tak včelky ještě zimují. Věřím, že mají dost potravy. Musí udržovat život v úlech. Nemají to lehké. Přijde-li předjaří, jaro a léto v jeden ráz, bude hůř. Pro včelky, i snůšku medu." Chvilku ještě klábosíme a jdu dál... 
Jdu cestou mezi ploty zahrad a zahrádek, všude ještě sníh a poryvy větru. Jdu s hlavu skloněnou. Čepici naraženou do čela... a... jen tak... úsměv ... vzpomínka. x x x Vzpomínka na dětství. Velikonoce, to jsme pomlázkou honili holky a šli koledou jen v kraťasech. Malovaná vajíčka se na nás culila z košíku jak malá sluníčka.  Hmmm, to už je dávno, to už není pravda. Ale ne - pravda to je, ale zavátá léty. Vyhrnu límec u kabátu, fouká potvora a šinu si to domů. Domů... čekat na Jaro. Prý se zaseklo někde nad Finskem. Jojo, to jsou nám věci… -doktor-
|
