Nemám ve zvyku poslouchat u dveří, ale teď jsem prostě šla s Majdou na rukou kolem do ložnice, protože ji po návratu z procházky bylo nutno přebalit.

A z ložnice jsem slyšela, o čem si ti dva povídají.

A jelikož nemám ráda když se důležité věci odkládají, a už vůbec ne když se odkládají na svátky, musela jsem zasáhnout.

„Poslouchejte, jestli můžu...“ postavila jsem se do dveří. Oba překvapeně vzhlédli.

„Já jen že si nemyslím, že má smysl plánovat nějaké závažné debaty na velikonoce. Za sebe můžu říct, že by mě ve snu nenapadlo pokoušet se nějak odsud Myšku vyštípat. Upřímně... vevnitř to mám spíš tak, že já jsem tady cizí element, ne ty, Myško.

Svou situaci jsem si způsobila sama a měla jsem i jiné možnosti volby, na rozdíl od tebe.

Takže o tom nemusíš vůbec přemýšlet, že bys snad překážela.

Mno a co se týče těch příslovcí, řekla bych, že se pletete. 

Zrovna před chvílí jsi Jiříčku řekl větu „Abychom měli jasno.“ Jasno přece není podstatné jméno. Jak? Jasno. Jasné příslovce,“ ušklíbla jsem se na ně.

Nestává se často, aby Jirka vypadl z obrazu, ale teď se mi to docela povedlo.

Jenže to netrvalo dlouho.
„Houby, lásko moje – TO jasno, čili podstatné jméno jak vyšitý. Jenže vysvětluj to cizozemkyni.“

Plácli si s Myškou, neřádi.
A pak mi dal pusu, že jsem přestala rozeznávat příslovce od přirozených jmen.

Tedy .. přídavných .. vždycky, když se takhle propletem, je mi úplně fuk, jak se nakonec seskloňujeme.

ROMAN