„Stačí. A děkuju. Můžu mít ještě jednu otázku?“
„Určitě.“
„To, cos říkal, vím, že to tak máš. Ale co když vznikne problém někde jinde .. „

„Myško, nešil. Nevěřím tomu, že byste se dostaly do problému s Pavlínou. To prostě nejde. Vy k sobě musíte nějak pasovat přece, jinak by to nešlo.“
„Člověk nikdy neví.“
„Neboj. Hodně mi záleží na tom, aby si tady nikdo .. vůbec nikdo .. nepřišel jako cizí a navíc.“

Chvilku jsme mlčeli.
„Pamatuješ to triko, cos dostala od Pavlíny k Vánocům?“

„Myslíš to ze Stargate?“
„Jo. Nikdy nenecháváme naše přátele na holičkách, nebo jak to tam bylo. Tak to přesně je pro mě hodně důležitý, Myško.“
„Já vím.“
„A víš co? Jestli bude trochu příležitost přes ty svátky, popovídáme si o tomhle všem i s Pavlínou. Chci, abyste v tom měly jasno.“
„Majdu do toho zatahovat nebudeme.“
Obejmul jsem ji. Dala se.

„Ne. Měla by zbytečný poznámky, znáš jí.“
Kdepak holka … tebe nedám ani za zlatýho Janouška. Koukl jsem ji přes ramena a zahlédl jsem patrně úkol z češtiny – najděte příslovce, co končí na „o“.
„Co to je za blbost? Přece když příslovce končí na „o“, tak už je to podstatný jméno, ne?“

„Že jo? Taky si myslím právě.“
„Tak to tak napiš, když tak tě podpořím.“
„Dík. A tak vůbec dík.“
„Mimochodem … mamina ti peníze ještě neposlala?“

„Ne.“
„Asi bychom měli něco vymyslet. Ne kvůli těm penězům … ale spíš z principu. Jsi dospělá a měla bys zjistit, jak se člověk stará o svoje věci,  na které má nárok.“
„Vůbec nevím, jak na to. A vůbec se mi do toho nechce.“
„Já vím. Ale měla bys. Popřemýšlej .. ono je důležitý, neutíkat.“
„Takže to budou docela upovídaný svátky.“
„Budou. Máme toho hodně k práci i k povídání. Ale nejvíc se stejně těším na ty řízky a salát.“

„Tak jo. Dám si vanu. Chceš dát něco do pračky?“