Lenoším na chalupě. Ráno mne rodina opustila. Utekla do civilizace. Zůstávám rád. Bůh nám  dal hory a chalupu. Co si přát vice. Vydařil se nádherný den. Sluníčko hřeje. Mrzne. Sníh jiskří. Jsem šťastný. Oběd je minulostí. Připínám běžky. Hurá do stopy. Mám v nohách sotva kiláček, když míjím první vyznavače bílé stopy. Jeden běžkař, asi dívka, mezi ně nezapadá. Jak se říká, vybočuje z řady.

      Míjím skupinku, šinu si to vpřed. Hlavu mám plnou toho běžkaře. Tedy té dívky. Hlavně jejího úsměvu... takový plachý. Zvláštně plachý. Kloužu ve stopě. Užívám si krásného počasí. Slunce, sněhu i dobře udržované stopy. Prostě heppy. Po nějakých pár kilometrech se stopa dělí. Dále po hřebenu, či odbočit do Němec.

Jedu po hřebenu.

     Nedaleko mají slušné občerstvení. Těším se na dobrý čaj. Pak hajdy zpět. Už je v dohledu. Jasně, že občerstvení. Pár temp a ... klap, lyže dolů. Usedám. Čaj je horký a dobrý. Usrkávám. Vychutnávám chuť i vůni čaje. Mám pocit, že mne někdo sleduje. Mrknu k pultu.. zamrazí mne. Nad šálkem kávy stojí ... ta ... ta... dívka. Něžný pohled, plachý úsměv. Je to ona. Vždyť jsem předjížděl ji i se skupinou běžkařů před dobrou půlhodinou. Dopiji. Zaplatím. Zaklapnu běžky. Neohlížím se a pádím k chalupě.

Na dohled chalupy mne znova zamrazí. Co vidím, není možné.

      Od chalupy, po ohlédnutí, nasazuje tempo ta dívka. Ano, "Plachý úsměv". V chalupě se nic nezměnilo, nic neztratilo. Zámek ani okenice nepoškozené. Aspoň po této stránce úleva.

     Nemám náladu rozdělat oheň v krbu. Uvařím hrnec čaje a beru sušenky. Jdu spát. Padlo rozhodnutí. Ráno odjíždím!

      Noc nic moc. Spaní přišlo až k ránu. Jsem utahaný. Žádná snídaně. Najím se cestou. Seberu saky i paky a na plný plyn domů. Z výpadovky na rychlostní komunikaci. Po pár kilometrech zastavuji u Mekáče. (Fuj, to je slovo.)

 
      K snídani míchaná vajíčka, pečivo a konvici čaje. Hltám sousta, mám hlad. Neubráním se známému dojmu. Neklamu se. Pár stolů dál se o pult opírá dívka - "Plachý úsměv". Nad šálkem kávy, ale neupijí. Jen mne pozoruje. Nepokrytě. Už nemám hlad. Platím a valím si to k autu. Velím si "odjezd". Z toho všeho mám divný pocit. Pouze pocit, ne strach. Vždy člověka rozhodí, když neví, o co kráčí. Tady fakt nevím. Nevím nic. Neumím si to vysvětlit. Hlavou mi zasvítí varování. Klid a soustřeď se na jízdu.

      Poslední co si přeji, je havarovat.

      Neujedu ani deset kiláčků a u krajnice stopař. Jasně, nikomu nestavím. Stopaře poznávám a vím, že tomuto stopaři zastavím. Zastavuji. Aniž by řekla jediné slovo, vím kam chce jet. Tímto způsobem i poděkuje a usadí se na zadní sedadlo. Cestou žádná komunikace. Jsem přesvědčen, že mi čte myšlenky. Hrabe se mi v myslivně, jak já v šuplíku.

Za dvě hoďky jsme ve městě. Vím kde vystupuje. Vystoupila. Nic neslyším, ale poděkovala. To je skutečnost.

      Doma koukají jak z jara, že jsem už doma. Nevysvětluji, mlčím. Jdu si lehnout. Snad usnu. Než usnu, říkám si:"...ráno mažeš ke kamarádovi psychologovi. Asi mi prasklo péro v myslivně. Tak ať si poradí... kamarád".