Otevřely se dveře a vstoupila šéfka propagačního oddělení.

„Ahoj. Já jsem Dana,“ podávala mi ruku a nevypadala nesympaticky.

„Jirka. Už se těším na spolupráci.“

Usmála se.

„Nevím, jestli ti budu něco platná. Prostě jen píšu věci, které se na tom webu objeví.“

„Mno, to je taky základ, přece. Jen na to půjdem trošku jinak. Ale to je na delší povídání. Máš chuť?“

Měla.

Takže jsme si povídali v kuse tři hodiny a jako první setkání pro ujasnění záměru to nedopadlo vůbec špatně.

Obzvlášť, když se mi povedlo Daně poradit, jak si jednoduše a labužnicky ochutit přírodní kotletku.

A už bych zase skončil u jídla.

Až půjdu domů, něco cestou vyberu, takže holkám brnknu, že dneska vaření jo.

„Lásko?“

Jo, byla.

„Ano?“

„Poslouchej, vypadá to, že dneska stíhám něco malého udělat, takže nemusíš se starat.“

„To jsem ráda, Jirko. Chtěla bych si popovídat s Myškou, přijde mi v poslední době nějak zamlklá a ráda bych aspoň trochu zjistila proč.“

„Neboj. Upovídanej jsem u nás zásadně jen já. Myška byla vždycky ráda zalezlá.“

„Já vím. Ale stejně... už je jí osmnáct... měla by možná být nějak víc do života. Aby neměla nějakej problém, víš?“

„Dobrá, udělejte si dámskou jízdu, já si v klidu nakoupím a můžete se těšit na mňamku. Co bys řekla pečenému lososovi přímo na bramborových plátkách a ochucenému chlebovýma drobtama?“

„No voní to už teď .. a ty chlebové drobty jsou co?“

„Nech se překvapit, ale když máš ráda křehounkou křupající kůrčičku, tak to s tím souvisí.“

„Miluju tě.“

„Já tebe.“