Rektorátní záležitosti se rozjely na plné pecky. Fakulta se dohodla na mém zapůjčení, takže nebylo třeba řešit okamžitý odchod ani cokoliv s ním souvisejícího. Někdy je dobré dát věcem čas, cesta se najde. A v některých případech je skvělé, že není nutné čekat deset let.

„Ahoj, já jsem Honza,“ potřásl mi rukou sympaťák z nové kanceláře.

„Ahoj, já Jirka. Ty máš pod palcem stávající projekty?“

„Dalo by se říct. Asi přesnější by bylo, že jsem byl u nich.“

„Byl u nich?“

 
„Těch lidí, co to zkoušeli, jako ty teď, bylo víc. Chceš kafe?“

„Jo, dám si. Něco jsem zaslechl... čili nemáš moc důvěry k tomu všemu?“

„To bych o tom musel vědět víc. Prorektorka se mi moc nesvěřila.“

Sedl jsem si naproti němu a začal jsem.

Nejen o tom, jak jsem přišel k tomuhle projektu, ale kde jsem se tu vůbec vzal.

Protože bez některých událostí se pak těžko projektové záměry chápou. Nebo spíš... nezdají se být tak uvěřitelné.

„Mám pocit, že ten tvůj život byl docela zajímavej, že jo?“

„Já doufám, že je pořád. Ale jestli mám jít projektově do detailů, musím se zeptat taky na něco tebe.“

„Není problém, ptej se,“ Jirka si nasypal do kávy to podivné koření (nějak jako karmagedon, jednou jsem to zkusil, ale fakt nic moc... tedy aspoň, pokud tomu má člověk stále říkat kafe).

„Máš ještě vůbec chuť to dělat? Po těch posledních třech pokusech bych se nedivil, kdybys do toho ani jít nechtěl. Ale potřebuju to vědět.“

„Mám.“

Napadlo mě proč.

„Počkej, i když řekneš, že ne, tak ode mě padáka nedostaneš. Jen bych tě prostě zbytečně neotravoval. Stejně jde zatím jen o tři měsíce.“

„Já vím. Ale to není ten důvod. Prostě se mi ta myšlenka líbí. Myslím, že v tom máš hodně zkušeností a ty podstatné věci jsou takové... jak bych to řekl… realistické.“

„Díky. To není málo, pro začátek. Tak snad nám to vyjde.“