Na účet přiskočilo šedesát tisíc a já marně přemýšlel odkud. Ona to zas tak radostná zpráva není, protože místo, aby se při případné chybě starala banka, tak to má na hrbu samozřejmě klient.  Účetní správa Pavlínky ještě svoje ovoce přinášet nemohla, takže pořád musíme s každou korunou opatrně.

 
„Neříká ti něco DAZKO s.r.o.?“ zeptal jsem se, sotva jsem vpadl do předsíně.

„Počkaj chvilku, mám telefon,“ líbla mě Pavlína jen tak mimochodně, ale pro dnešek jí to odpustím.

„Myško, jsi doma?“

„Joo.“

„Měl bych pro tebe jeden kšeft, co ty na to?“

Sešli jsme se v kuchyni, a nejdřív jsem se ujistil, že k jídlu je k dispozici všechno. Dneska vařím já, jen jsem potřeboval koupit plátky vepřového, jablka a sýr.

„Nakrájíš mi jabka na tenko?“

„To je ten kšeft?“

„Ne. Nakrájíš?“

„Jasně. Povídej.“

„Víš, jak jsem mluvil o tom rektorátě?“

Přikývla a soustředěně svlíkala jablka ze šlupky.

„Mluvil jsem dnes s prorektorkou … design budou dělat studenti přesně z toho oboru, co chceš příští rok studovat. Chceš, že jo?“

„Chci.“

„Takže jsem se jí zeptal, jestli by jí nevadilo, kdyby se u toho ochomýtala jedna budoucí studentka.“

„To by bylo fajn. Co ona na to?“

„Nejdřív se lehce vyděsila, ale když jsem jí řekl, že nejde o peníze, souhlasila. Ostatně, třeba tam ani moc fotografů mít nebudou.“

„No těch, co umí založit kinofilm a správně použít vývojku asi ne. Dneska to moc nefrčí.“

„Skvělý.“

Podala mi nakrájená jablka, já jsem zatím naklepal dlaní, osolil a opepřil plátky a vystlal pekáč máslem. Položil jsem maso do pekáče, pekáč do trouby a zavřel jsem ji.

„Ty jabka nepoužiješ?“

„No ještě ne. V podstatě až bude maso skoro hotový.“

Už to vypadalo, že chce odejít, ale ještě se zastavila.

„Takže tu práci bereš?“

„Nastrouháš mi ještě sýr?“

„To bude se sýrem? Mňam … Samozřejmě.“ 

„Myslím, že ani nemám jinou možnost. Dneska jsem zaslechl při debatě, že naše oddělení nemá moc dobré vyhlídky.“

„Čili už vím, po kom mám zděděnej ten čuch. A to teď budeš rektorátní pracovník?“