Člověk by měl zvážit, kdy si otevře pusu. Staré pravidlo, ale s některou povahou to není vůbec jednoduché jej použít. Takže když nás navštívil proděkan a postěžoval si, že univerzitní projekt rok a půl skomírá na úbytě, byla to zrovna ta situace, ve které se svojí povahou mlčet moc neumím.

„Víte“, začal jsem poměrně nesměle, „kdybych tuhle situaci řešil z pohledu externího dodavatele, nabídl bych řešení takové, aby do třech měsíců aspoň něco bylo. Projekty, které za sebou nemají nic, nikam nevedou.“

„A vy už jste někdy takovou situaci řešil?“ zeptal se proděkan s nástinem zájmu. Asi už těch variant slyšel hodně, za tu dobu.
„Ano. Dvacet let. Měl jsem firmu na zakázková řešení, leckdy jsme trhali trny z paty, abych tak řekl.“
„Povídejte, to mě zajímá.“

Uvelebil se, a tím pádem jsem měl prostor na delší povídání.

„Univerzitní projekt by neměl začít fungovat zespoda. V první řadě má vždycky propagační účel, protože musí oslovit i veřejnost. A v ideálním případě i studenty, je tady přece devět tisíc potencionálních zaměstnanců.“
„Zajímavá myšlenka.“
„Za tu dobu, co tu pracuju, vím, že problematika není vůbec jednoduchá a největší kolize jsou v detailech. A v kompetencích,“ dodal jsem.
„Máte pravdu. A dál?“
„V projektu takového rozsahu je nutné do těch tří měsíců vytvořit základní stavbu, která sebe samu začne prodávat. Zároveň se bude definovat rozhraní, které musí ty detailní složky respektovat.“
„S tím bude problém.“

Přemek začal se vzrůstajícím zájmem sledovat naši debatu.

„Bude a nemusí být. Většina lidí sice volá po svobodě, ale taky většina z nich je bez určitých mantinelů docela bezradná.“
„Ohledně designu, například .. volil byste externího dodavatele nebo studenty?“

Upil jsem kafe. Budu si muset koupit nové, tohle nějak dlouho leželo v šuplíku. Tedy .. ne, jako že hotový v hrnku, ale v pytlíku, samozřejmě.
„Studenty. Jednak má univerzita k dispozici dost lidí, kteří design umějí a nebo studují a jednak … poslední podobný projekt měl ve výsledku jako první kritiky právě studenty. Když se jim nabídne možnost se realizovat, docela určitě se přesně tohle opakovat nebude. Naopak. Lidi co něco tvoří, mají tendenci to svoje bránit.“
„Rozumím. Některé fakulty začaly realizovat částečně to, co by měl tento projekt pro ně dělat už dávno. Co s tímhle?“
„Neberte to jako konečný názor, neznám všechny okolnosti. Ale obecně vzato by bylo dobré tyhle částečné práce ocenit, podchytit a obrátit k obrazu potřebnému.“

Proděkan svoje kafe dopil.

„Měl byste chuť na tom pracovat? Ptám se samozřejmě orientačně, netuším, jak dalece jste tady vytížen.“

Přemek zasáhl. Sice s úsměvem, ale velmi konkrétně:
„Nepustím ho. Práce je tu hodně a Jirka je potřebnej.“

„Je mi to jasné, pane kolego. Ale mám pocit, že alespoň některé věci bychom uvítali. Popovídejte si tady spolu a pokud byste dospěl k závěru, že by pro vás nějaká forma spolupráce byla zajímavá, stavte se u mne .. řeknemě ve čtvrtek?“

Nevím, jestli se to na akademické půdě hodí, ale plácli jsme si. Tedy na tu schůzku.