|
Strana 2 z 2
Na oběd jsme zašli s Přemkem.
„Ty to vezmeš, že jo?“ začal ještě před polívkou.
„Nevím. Fakt nevím. Ale je pravda, že zkusit poskládat to, co se za rok a půl nepovedlo, je pro mě docela lákavé. Jenže utíkat se mi od tebe taky nechce. Práce je dost.“
„Takže?“
„Zkusím dát podmínky takové, aby to v případě realizace mělo šanci na úspěch.“
„Co konkrétně?“
„Vlastní oddělení, platový nárůst a kompetenční pravidla.“
„Kompetenční pravidla? Jak to mysllíš?“
„Třeba něco takového, jako termínové alokace. Změnit pravidla tak, aby ten, kdo nedodá do termínu požadovaná data, bude se muset smířit s tím, že dostane ty nadefinovaná.“
„Rozvrhy třeba.“
Jo, třeba rozvrhy. I když existoval termín k jejich dodání známý vždycky aspoň tři měsíce před, málokdy byl dodržen. Pak se těžko cokoliv plánuje a hlavně plní.
„Mám obavy, že jsou tak po termínu, že ti dají všechno, o co si řekneš. No a až dostaneš to vlastní oddělení, zaměstnej mě.“
Ach jo.
Vůbec to není jednoduchý. Na jedné straně kluci, co mně tu hodně pomohli. Skvělé prostředí, podpora. Je to takový životní štěstí se v tomhle najít. Na straně druhý je fakt, že od Přemka jsem mockrát slyšel, že nás zruší, že se všechno převede, sjednotí … prostě člověk nikdy neví, jak dlouho tahle idylka může trvat. A je pravda, že v přístupu k těmhle věcem se s Přemkem hodně lišíme. Chtěl jsem, aby oddělení rozšířil, nákladově zvýšil – zkušenost říká že první se likviduje tam, kde se lidi moc neozvou a nemají velkou spotřebu.
V hlavě mi to všechno vrtělo, ještě když jsem dorazil domů.
ONA
Jirka dorazil z práce a byl nezvykle zamlklej.
Nejdřív jsem ho nechala tak, stejně mám PMS a to znamená, že jsem sama nejradši, když mi každý dá pokoj. Mimochodem, pokud vám bude někdo tvrdit, že kojení blokuje menstruaci, nevěřte mu. Já sice kojím už skoro rok, ale menstruuju zvesela už několik měsíců.
Po večeři mi to už ale nedalo. Přivinula jsem se.
„Jirko, co je? Nějakej problém?“ políbila jsem ho na svoje oblíbené místo za uchem.
„Ale ne, proč?“ pohladil mě po vlasech. Ale tak nějak... roztržitě.
„No protože normálně mnohem víc mluvíš,“ usmála jsem se na něho. „Máš to, marný, já na tobě prostě hned poznám, když se něco děje.“
„Aha, no to je jednoduchý, lásko moje. Dostal jsem zajímavou nabídku z rektorátu. A teď přemýšlím, co udělat.“
„No to je přece jasné,“ předla jsem jako kočka. „Poradit se se svou ženou.“
Nooo, to jsem měl taky v plánu, moje moudrá ženo, ale nejdřív jsem si to chtěl sám drobet srovnat v hlavě, víš?
„A to se ještě nestalo? Ještě srovnáváš?“
„No, srovnávám. Je to složité.“
„Ale rektorát je lepší zaměstnavatel než fakulta, ne?“
„Jak se to vezme... jisté dnes není nic, ale nejspíš jo... problém je v tom, že bych byl rád, kdyby se to vyřešilo nějak tak, aby to celé nebylo na úkor kluků.“
„Aha, no jistě. To by bylo ideální. Ale možná se budeš rozhodnout jenom sám za sebe.“
„Uvidíme. Mám čas na rozmyšlenou, naštěstí.“
„Víš, bylo by fajn, kdyby se to povedlo tak... aby ti přidali prachy.“
„Ha! Promluvila moje nová účetní,“ usmál se na mne.
„To víš, že na to myslím, nejsem blbej. Ale jak říkám, má to čas. Uložíme Majdu, a budem se věnovat příjemnějším věcem, jo?“ a zajel mi dlaní pod triko. ROMAN
|
