Teoreticky jsem měl ode dneška přestat kouřit a stavit se v nemocnici. Ani ve snu by mě nenapadlo tahat Pavlínu za nos, ale tak jednoduché to nebude. Nejdřív zkusím domluvit tu nemocnici, ale kdoví jak mě tam přivítají, když jsem jim vlastně utekl.

 „Moravec, dobrý den,“ odpověděl jsem doktoru Hrbkovi, který měl zrovna v nemocnici na starosti takové případy, jako jsem já.

 „Aha. Vy jste ten počítačovej expert, že?“

 Nevím sice jak to souvisí s diagnózou, ale potvrdil jsem mu to.

 „Tak se stavte nejdřív, co můžete. Rád bych si něco ověřil.“

 „Je tam nějaký problém?“

 „Říkám, stavte se. Proberem.“

No tak jo no. Srdce se mi drobet rozbušilo, i když už jsem si mohl zvyknout.

si se na některý věci zvyknout nedá.

Sáhl jsem po cigaretě. Moment.

Co mi Hrbek chce sice netuším a ani neovlivním, ale tohle je moje rozhodnutí. Jasně, že je.

A budu tady dvě hodiny poskakovat nervní hned ze dvou důvodů – ani mě nehne.

Dělám, co můžu Pavlíno, ale prostě teď ještě ne

.
Skočil jsem k Přemkovi, abych si zařídil malé volno.

 „No já počítal, že odpoledne mrkneme na ty praxe,“ zamručel.

 „To tady už dávno budu, aspoň doufám.“

 „Poslouchej, nemáš nějakej problém?“

 „Mám tisíc problémů Přemku, ale zrovna teď mi moc nepomůžeš. Až se vrátím, promluvíme si, ok?“

 Přemek zamručel podruhé. Asi to byl souhlas.

Došel jsem do auta, nastartoval a vyrazil do fakultky.

Přemýšlel jsem. Skoro tři roky tady válčíme … podařilo se splatit věci za velkou haldu peněz. Už by se vlastně dalo docela žít.

 Docela určitě tak, jak si to představuje normální člověk.

To je to v tom životě prostě tak nastavený, že si člověk nikdy neodechne?