Zkuste něco nařizovat lvovi... když jste nota bene závislí od antilop, které vám nosí.

Zatáhla jsem záclonu a šla do kuchyně.

Co mě na tom vlastně tak štve, přemýšlela jsem. Že prostě není ochotný nebo schopný udělat něco, na čem mi velmi záleží?

Nebo opravdu to, že si nepřestává ničit zdraví? Upřímně řečeno - nejspíš obojí. 
 

Za pár minut zachrastily klíče v zámku.

„Miláčku, jsem tady...“ plus ten jeho fantastickej, filmovej úsměv.

Je těžké zlobit se na někoho, když se tímhle způsobem usmívá.

Ale já se jen tak lehce nedám.

„Ahoj,“ pozdravila jsem co možná nejneutrálnějším tónem.

„Tak si představ, dneska jsem byl u Hrbka...“

„Who the fuck is Hrbek?“ vypadlo ze mne, ani jsem nevěděla jak.

Jirka se zarazil.

„No to je doktor na plicním... prosím tě co ti je?“ rozladění z něho najednou přímo ztékalo.

Jenže mne u zmínky o plicním přešlo všechno, co mi leželo v žaludku.

„Nic mi není, povídej, povídej prosím...“ naléhala jsem.

Docela srandovní – jedna malá část mého mozku jakoby se neúčastnila dění, ale všechno z odstupu pozorovala.

A právě ji napadlo, že před pár dny psali na idnes, že zrovna tohle je nejčastější lež, kterou slyší chlapi od žen: nic mi není.

„Mno, udělali mi RTG a zjistili, že jsem v pořádku.“

Uf, to je skvělá zpráva.

Docela mi odlehlo.