Jakmile jsem se zorientoval na jednom snímku, už jsem mohl porovnávat s druhým. A měl jsem to.

 „Na tom vpravo je menší a nebo je to něco jiného, že?“

 „Ano. Proto jsem vás volal. A teď se koukněte na tenhle snímek.“

 Hm. Tak na něm nebylo nic.

Tedy .. ne jako že vůbec nic, ale žádná šmouha, nebo objekt, nebo jak to Hrbek nazval.

 „To vypadá .. čistě. Co si o tom myslíte?“

 „Kdybych nevěděl, že to je technicky nemožný, věřil bych tomu, že jste si to jako počítačovej expert prostě vygumoval.

Ale všichni z té vaší rasy, co je tu živíme, mě ujišťovali, že to v žádném případě není možné.“

 Aha.

 Aha!

 Něco ze mě spadlo. Asi taková středně velká hora šutrů.

 „Takže jsem v pořádku?“

 „Vypadá to tak. Doufám, že jste neudělal díky tomu předchozímu vývoji nějaké .. závažné rozhodnutí?

Tady reklamace nebereme, víte?“

 Usmíval se od ucha k uchu a já bych mu dal nejradši pusu.

 I když… hm… Pavlína si to hospodaření už asi vzít nedá.

ONA

Vykoukla jsem z okna a uviděla zrovna Jirku, jak kráčí domů.

Bezděky jsem se usmála. Ještě pořád mě to vevnitř potěší a zahřeje, když ho vidím.

Je tak pohledný... pohybuje se s přirozenou elegancí, která se nedá naučit.

Tak se musí člověk narodit.

Jenže najednou, už byl jen asi padesát kroků od našeho vchodu, se zastavil, vylovil z náprsní kapsy cigaretu a zapálil si.

A mého vnitra se místo teploučké radosti zmocnilo takové nějaké... studené zklamání.

Takže „nařízení“ nefunguje.

No, zas tak překvapivé to není, že jo.