V rádiu hráli Pokondři, takže Frekvence 1.

Někdy je mám rád, ale dneska ne.

Překlepl jsem na nějaký normální rádio, kde nemají exhibující moderátory a chvilku poslouchal úvahy ministra zdravotnictví o placení plomb.

V podstatě můžu být rád, že mám všechny tyhle věci zadarmo, že jo.

A jako vždycky, hledat místo na parkování. Času dost, není kam pospíchat. Vůbec nikam.

 „Pan Moravec?“ zeptala se mě sympatická sestřička.

Sice vůbec nebyla blond, ale vypadala fajn.

„Ano, to jsem já.“

 „Mám tady od doktora Hrbka pokyny, takže pojďte se mnou.“

Pokyny. Hm. Třeba mě chtějí rovnou zastřelit na nemocničním dvorku.

 „A jaké máte ty pokyny, jestli se můžu zeptat?“

 „Uděláme vám rentgen a pak vás i se snímkem pošlu k němu. Chce s vámi mluvit.“

 „Jo, to říkal. Tak jdeme na to.“

 Odložil jsem si, nadýchl se a nechal si udělat vnitrotělní fotku.

Možná dokonce i dvě, těžko odhadnout.

 Měl jsem neskutečnou chuť na cigaretu.

To mi ty potvory dělají snad schválně.

Jestli Hrbek do deseti minut nevykoukne, tak…

 „Pojďte dál.“

 Vykouk.

 „Sedněte si.“

 Jak jinak. Možná dostanu i kafe třeba. V seriálech se to tak dělá.

 „Takže pane Moravče…“

 Nedostanu.

 „… jak jsem říkal, vy jste ten počítačový expert?“

 „Živím se tím. Ale předpokládám, že nepotřebujete vyměnit papír v tiskárně, zformátovat disketu, nebo tak něco, že?“

 „Ne, to nepotřebuju. Podívejte se na tyhle dva snímky.“

 Koukl jsem na oba. Tušil jsem na nich svoje plíce, ale že bych z toho byl moudrý…

 „Podívejte se pořádně. Ten vlevo je snímek z předminulého týdne. Vidíte tam ten tmavší objekt? Vlevo dole, na laloku.“

 „Asi ano. Myslíte tohle?“