Myšce se blížily prázdniny, jarní. Třetí, co jsme tady. Hrozně rychle to letí a člověk nemá ani moc času na to, chvilku se zastavit a odpočinout si, popřemýšlet. Herdek, to už je jak v ruským filmu, skoro.

Úplně vidím zamyšleného Borju Michajloviče, jak svým kalným zrakem přehlíží obrovské celiny a někde v dáli se pomalu vykresluje ta širá, ruská krajina.

Takže ještě jednou. Myšce se blížily prázdniny, jarní.

„Tati?“

Zrovna jsem připravoval čočku, dostal jsem na ní úplně hříšnou chuť a zvažoval, jestli holky na večer někam neodstěhovat.

„Tatii?“

„No copa? Můžeš mi podat prosím tě ty prťavý okurky z ledničky?“

Podala. A samozřejmě si stihla aspoň jednu uzmout.

„Budou prázdniny.“

„Já vím. Plánuješ něco?“

„Věrča mi nabídla, že můžeme jet na hory. Tady kousek, do Krkonoš.“

„Jasně. Není problém. Došly ti peníze od maminy?“

„No právě. Nedošly .. ještě.“

Aha.

Sakra.

Zrovna tenhle měsíc jsme doplatili auto a sociálku. Skoro třista tisíc za třicet měsíců.

Je fakt, že to člověka potěší, ale na druhou stranu bude chvilku trvat, než se z toho vzpamatujeme.

„Mno .. tenhle měsíc je ještě trochu .. našponovanej. Ale víš co?

Jednak je ještě chvíli čas a třeba to mamina pošle .. a jednak je ještě chvíli čas, a kdyby bylo nejhůř, něco někde prostě vyhrabu.“

„To jsem ráda“, ozvala se Pavlína. „Přišly doplatky na elektřinu a plyn.“

„Já vím. A taky mě čekají daně.“