„Tak o co jde, Pavlínko?“

„V souvislosti s tím, o co jsi mě požádal, mě napadla jedna věc. Měl bys něco proti svatbě?“

„S tebou, předpokládám.“

„Neřáde.“

Ach jo. Neměl. Ani náhodou. Jenže to už bych měl fakt nalít čistého vína.

Jak se sakra ženský řekne na takovouhle otázku námitka, když to není výmluva?

„Pavlínko .. myslel jsem si původně, že to třeba necháme až doplatím všechny ty věci, co si s sebou táhnu.

Jenže je pravda, že když už jsem tě požádal o tohle, tak tenhle důvod k odsouvání padá.“

„Ajajaj, ty máš nějaký jiný.“

„Taky tě miluju. A taky za tohle.“

Odstavil jsem čočku, voněla na celou kuchyň a hodil na pánvičku slaninu, cibulku a pak lehce zamoukl.

„Měl jsem si jít poležet do nemocnice.“

„Cože??“

„Našli mi nějakou drobnost na plicích.“

„Proč jsi mi to neřekl? Copak nevíš, že zrovna tyhle věci chci vědět? Jirko!“

„Nešil. Našli mi to, když jste odjely a když jsem si uvědomil, že byste mě nenašly doma, až byste se vratily … to nešlo prostě.“

„Mohl si zavolat.“

„Jistě. A místo stavěni sněhuláků bys studovala, co by to všechno mohlo být.“

Zamíchal jsem slaninu s čočkou a hodil jsem vajíčka do šťávičky.

„Připravím stůl a příbory. Myško???“

Holky ustlaly na stole a já zatím ustlal talíře.

Čočku jsem ozdobil plátkami okurek a na ty krásný žloutkový polokoule jsem dal drobet pepře.

Graficky vzato to vypadalo skvěle.

Proč se v tom ta Pavlína tak nimrá?