Nakrájel jsem okurky na úplně malinký kostičky.

I kdybych se takhle rozkrájel, žádný finanční zázraky teď neudělám.

„Přemýšlelas o tom, co jsem ti řekl, Pavlíno?“

Uzobla si čočky a s chutí si mlaskla.

„Miluju chlapy, co umí takhle vařit.“

„Ještě, že o tom neví. Tak co?“

Bavili jsme se nedávno  o tom, aby převzala hospodaření u nás doma.

Uvědomil jsem si, že to prostě neumím, a že zbytečně moc peněz mi pořád někam utíká.

Už jsem sice takhle svěřil peníze kdysi Mileně, a taky to byl důvod, proč to ještě pár let budeme dávat finančně dokupy.

Ale stejně nemám moc na výběr.

Myška zmizela k sobě do pokoje, svého dosáhla a tohle se jí zas tak moc netýkalo.

Jenže to si mohla myslet jen ona.

„Jirko .. nevím, jestli to nevyzní nějak blbě, ale myslím, že bych to měla vzít. Budeš mít víc času i na práci a i když nejsem ekonomka, tak si myslím, že jsem tyhle věci uměla.“

Přemýšlel jsem, jestli jsem Pavlíně říkal o tom, že Milena se tou svojí ekonomkou chlubila docela ráda a jestli to teď nebylo takové drobné popíchnutí.

Ale i kdyby .. není to podstatné.

„Tak to je v pořádku. Ale mám dojem, že chceš říct nějaké Ale.“

„A tohle na tobě miluju taky – kdybych se kdysi nanaznačovala tisíckrát, že něco chci, nebo že mi něco vadí, tak by mi to bylo houby platný.

Nikdy by mě nenapadlo, že vůbec existuje chlap, co taky umí ženskou slyšet.“

„Ty mě dnes podezřele často lichotíš. To budeš chtít o jedno volský voko navíc, že jo?“

Objala mě.

„Houby.“