Koukali jsme v příšeří ložnice na fotky z hor a já si vybavil, za jakých okolností ten tablet Pavlína dostala. To už je snad sto let, nebo tak nějak. Navzdory fotkám plným sněhu mě zalilo teplo a sevřel jsem tu ženskou o něco víc. „Vieš čo?“ podívala se na mě. „Neviem,“ riskoval jsem poznámky o nevhodém přízvuku.

Ještě si přilehla na můj výprodejový hrudník a pak řekla:

„Ti tam hučí.“

„Miláčku, po takové době bez tebe hučím celej.“

„Jirko! Nech si to. Nemáš nějaký problém?“

Jo. Mám problém, lásko moje. Ale chtěl jsem ti to říct sám a ne po tvém rentgenologickém zásahu.

„Pavlínko. Problémů mám dost a dneska je řešit nechci.“

„Jirko, prosím. Víš, že nesnáším, když nevím na čem jsem.“

„Pořád lepší, než kdybys nevěděla, na kom jsi.“

„Ty jsi .. mezulán.“

Zasmál jsem se a drobně rozkašlal.

„Poslouchej. Jeden problém bychom dneska vyřešit mohli, uznávám.“

Zvedla ty svoje kulatý oči.

„Áno?“

„Chtěl bych tě poprosit .. přemýšlel jsem o tom. Mohla bys začít spravovat peníze komplet?“

Ano, dělám chybu.

Opakovaně.