Vzpomněl jsem si na kamaráda Radka, který má dneska firmu, co peníze vyrábí a v Německu.

Už s Milenou mi říkal – nikdy nesvěřuj svoje peníze někomu jen tak, a už vůbec ne manželce.

Jenže já možná umím něco vydělat, ale hospodařit ne. Tečka.

Poslechová špionáž mého hrudníku byla zažehnána.

„To myslíš vážně?“

„Myslím.“

„I po tom .. cos mi říkal o Mileně?“

„Jo. Třeba to tentokrát vyjde.“

„Víš .. je spousta věcí, myslím v tom hospodaření, který bych asi dělala líp. Vím to. Ale je fakt, že většina peněz je tvých. Nechci .. „

„Takhle na to nekoukej. Pro mne ten systém, kdy ty peníze vydělám a předám je prostě lepší.

Stejně v podstatě nic nepotřebuju a ty drobný radosti, co občas dodám, budou mít aspoň trochu větší smysl.“

„Ty drobný radosti mi dělaj veliký radosti, Jirko.“

„Chceš to vzít za mně, Pavlínko?“

„Řeknu ti zítra, jo?“

Miluju jí. Žádný hurá jo, prostě ta ženská myslí, i když leží.

„Pavlíno ..“

„Ano?“

„Podle těch fotek … jsi byla nejkrásnější sněhulá v celých Karpatech.“

Přitulila se. A bylo nádherný ticho. A v něm jsem slyšel něco jako .. brrrm, brrr … to asi Majolenka ze spaní sáňkovala.