„Pořád platí, že tvoje místo nechci. Za prvé z pracovních důvodů – umíš to, děláš to deset let a je k němu zapotřebí mít přesně ty vazby, které máš. Soukromé důvody jsou ještě jednodušší – zatím ještě pořád na tom nejsem tak zle, abych sebral místo člověku, co mě životně pomohl. A teď prakticky, můžu?“

Přemek přikývl.

„Nebudu zastírat, že se svoji povahou se chystám do důchodu – a pokud by existovala možnost, jak postavit to, co na rektorátě vlastně chtějí a nikomu se do toho nechce, vzal bych to. Ale moje podmínka pro ně, je vlastní odbor, oddělení, cokoliv samostatného. Vís jak to myslím?“

„Vím. Znám tě dost dlouho na to, abych to věděl. A na jednu stranu obdivuju to, že i přes tu povahu, jak jsi o ní mluvil, jsi tohle neudělal za celou dobu přese mně. Takže .. jak si to představuješ?“

  
Zabředli jsme do pracovních věcí a skončili u toho, že asi opravdu není moc na výběr.

V podstatě jsme domluvili postup, který by měl to nové oddělení vytvořit a zároveň pomoct rozšířit stávající.

„Jo .. a na tu tvoji chřipku ti něco dám – koukej:“,

úplně na závěr řekl Přemek, a já se začetl do receptu na zázvorový likér proti chřipce: 0,5l vodky (doporučuje se bez metylakoholu), 125g medu – Přemek jako matematik samozřejmě mluvil o osmině, a to samé množství zázvoru.
 

„Zkusím. Ostatně, jsem teď doma sám, takže kdyby to vybouchlo, nezničí to moje blízké,“ zasmáli jsme se.

  A vážně jsem to zkusil.

 Nebylo to vůbec špatné, jen když jsem se ráno vzbudil, zjistil jsem, že jsem si přelehl brýle.

Ach jo. S pěti dioptriema to vůbec není dobrá zpráva, ale naštěstí jsem měl náhradní v autě.

A protože jsem včera autem domů nejel, musel jsem vyrazit naslepo.

To bych vám přál zažít.

Stát se mi to týden po příchodu do Hradce, tak jsem vyšel někde u Pardubic.

Ale jo, šlo to.

Myslím, že jsem nikoho neporazil, ani neurazil – přece jen už by mi asi neprošlo nepozdravit postarší kolegyni a nebo dokonce nedejbože kantorku ze školy.