Seděli jsme kousek od alma mater, v příjemném prostředí útulné hospůdky.

Na štamgasty bylo brzo, okny prosakovalo únorové slunce těsně před západem a vůbec jsem měl takový divný, romantický myšlenky.
 

„Jirko … dějou se takový divný věci,“ začal Přemek.
 

No to se fakt dějou. Už jsem měl ležet někde napíchnutej na fonendoskop. Fonendoskop?

Asi těžko. Tak co tam máme dál.

„Na rektorátě jsou nějaký zmatky nebo co. Odešlo pár lidí .. a já začínám mít pocit, že máme začít suplovat práce, na který prostě personálně nemáme.“

Rozkašlal jsem se.
 

„Co je ti?“

„Nevím. Pokračuj.“

„Já nevím, co s tím mám dělat. Proto jsem si s tebou chtěl promluvit, mám pocit, že tohle jsou věci, kterým možná rozumíš víc.“

  
Samozřejmě, že jsem něco v poslední době zaznamenal.  

A taky jsem docela nedávno Přemkovi nadhodil, že současná situace je docela vhodná na to, chytit ji za pačesy.  

Prostě trošku tu působnost malinko rozšířit.

Neznám jiný způsob, jak se zajistit na zlý doby, než rozšiřovat působnost a taky lidskou početnost.

„Přemku, víš, že jsme se o tom bavili, sice spíš náznakově .. můj názor znáš. Ostatně jsem ti ho dal i písemně.“

„Právě. Prorektor si to přečetl. Myslím, že budou chtít, abys vzal moje místo.“

Rozkašlal jsem se podruhé, ale asi to nebylo žádnou šedou plackou na plicích.

„Fajn. Takže narovinu. Pamatuješ?“

„Pamatuju. A nemyslím, že by ses za ty tři roky změnil. Povídej.“